Článek
Blížily se tchyniny narozeniny a já jsem si zase uvědomila, že jsem dárkem úplně na nule. V kalendáři to bylo zapsané už měsíc, ale klasicky jsem to nechala být s tím, že „něco vymyslím“. Den předem jsem po práci seděla v tramvaji, jela do obchodního centra a v hlavě mi běželo jen: hlavně ať tam něco vezmu, ať nejsem za tu, co nic nemá. Přitom jsem zároveň myslela na to, jak tchyně dokáže jednou větou okomentovat nevhodnou barvu hrnku nebo „nepraktickou“ věc. Není přímo zlá, spíš má drobné poznámky. A já jsem si říkala, že radši připlatím za něco dražšího a co ji neurazí, než abych to pak poslouchala.
Luxusní, ale bez duše? Známý vzorec
Procházela jsem obchod za obchodem a nic mi nepřišlo dost „reprezentativní“. Když se mi něco líbilo, zdálo se mi to málo, když to vypadalo luxusně, připadalo mi to zase úplně bez duše. Nakonec jsem skončila v obchodě s bytovými doplňky, protože tchyně pořád něco přerovnává v obýváku a dekorace ji evidentně baví. Na jednom regále byla lesklá sada tří váz, takový ten typ dárku, u kterého máte jistotu, že bude vidět. Upřímně se mi to zdálo docela kýčovité, ale lesklo se to a vypadalo to, jako že to stálo hodně peněz. Říkala jsem si, že když už nic, tak to aspoň udělá dojem, a vzala jsem to do ruky.
Chodila jsem s tou krabicí po obchodě a pořád váhala. Vůbec jsem z toho neměla dobrý pocit, ale zároveň jsem měla v hlavě tlak, že už musím něco koupit, protože čas utíká. V tu chvíli za mnou přišla prodavačka a zeptala se, jestli nepotřebuju poradit. Normálně takové nabídky odmítám, ale tentokrát ze mě vypadlo, že sháním dárek pro tchyni a že je to pro mě pokaždé stres. Řekla jsem jí, že ona „všechno pozná“, jako by u ní platilo nějaké zvláštní měřítko. Prodavačka se jen pousmála, jako kdyby tuhle větu slyšela každý den, a začala se mě vyptávat, co má tchyně ráda, jak bydlí a jaký máme vlastně vztah. A já jsem si v tu chvíli uvědomila, že o jejím skutečném vkusu toho moc nevím. A že se většinu času jenom snažím nebýt trapná.
Jedna věta, která všechno zastavila
Prodavačka mi začala ukazovat jiné věci – jemnější svícny, hrnky, malé dekorace. Já jsem ale pořád opakovala, že to hlavně nesmí vypadat lacině. Po asi třetí větě o tom, jak to musí „působit“, se na mě trochu jinak podívala a řekla, napůl vážně a napůl odlehčeně, že nejhorší dárky jsou ty, které se kupují jenom kvůli pocitu povinnosti. A že dárek by měl víc vypovídat o vztahu než o ceně nebo velikosti krabice. V tu chvíli jsem se zarazila. Uvědomila jsem si, že přesně to teď dělám: držím v ruce věc, která se mi ani nelíbí, a jediný důvod, proč ji chci koupit, je, abych si odškrtla kolonku „hotovo“.
Vrátila jsem tu lesklou sadu váz zpátky na regál a zůstala tam stát trochu trapně, s pocitem, že vlastně nevím, co dál. Prodavačka zůstala se mnou a začaly jsme mluvit úplně jinak. Ne o tom, jak má dárek vypadat, ale o tom, co s tchyní vlastně společně zažíváme. Došlo mi, že nejvíc si pamatuju obyčejné chvíle u kávy, kdy sedíme u jídelního stolu a ona vypráví o své práci nebo o dětství mého muže. Žádné velké akce, spíš takové ty rozhovory, kdy odcházím domů a říkám si, že jsem se o ní zase něco dozvěděla. Nakonec jsem vzala jednoduchý menší svícen a jednu opravdu kvalitní svíčku, která mi voněla a působila domácky. A při placení mě napadlo, že hlavní dárek nebude věc, ale to, že ji s manželem vezmeme na oběd do restaurace, o které už několikrát mluvila.
Místo velké krabice společný čas
Cestou domů v tramvaji jsem napsala manželovi, co mě napadlo. Zeptala jsem se ho, jestli je pro to, abychom místo velkého balíku koupili něco menšího a k tomu ji pozvali na společný oběd. Odpověděl skoro hned, že je rád, protože i on má každý rok pocit, že jenom shání další krabici do sbírky. Při tom jsem cítila zvláštní úlevu, jako bych si dovolila udělat to podle sebe, ne podle toho, „co se má“. Doma jsem ke svícnu napsala malou kartičku ručně, pár vět o tom, že bych s ní chtěla strávit víc času a že ji zveme na oběd tam a tam.
O pár dní později jsme seděli u ní v obýváku a předávali dárky. Podala jsem jí tašku se svícnem a kartičkou. Svícen okomentovala neutrálním „ten je hezký“, ale když si přečetla pozvánku na oběd ve třech, úplně změnila výraz. Ne nějak dramaticky, spíš překvapeně a potěšeně. Hned se začala vyptávat, kdy bychom mohli jít, a navrhovala termíny. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám poprvé pocit, že jsem jí dala něco, co dává smysl i mně. Ne jen věc, kterou položí na polici, ale plán na společný čas, který je pro mě i pro ni asi nakonec důležitější než jakýkoli „reprezentativní“ balík. A od té doby, kdykoli zase stojím před nějakým povinným dárkem, vzpomenu si na tu prodavačku a na to, jak moc mě její jednoduchá věta vyvedla z mého zajetého zvyku.
