Článek
Ten večer jsem byla úplně vyřízená. V práci se to nějak sesypalo, bolela mě hlava a měla jsem jen jedno přání – aby na mě už nikdo nemluvil. Přítel byl na noční, takže jsem byla doma sama a na to ticho jsem se docela těšila. Dala jsem si rychlou sprchu, spíš ze zvyku než kvůli nějakému zvláštnímu pocitu. Když jsem přišla domů, jen jsem za sebou zavřela dveře od bytu a ani mě nenapadlo otočit klíčem, i když to normálně dělám skoro automaticky. U nás se totiž z chodby dají otevřít normálně klikou, když není zamčeno. Vlezla jsem do postele s mobilem, chvíli bezmyšlenkovitě projížděla sociální sítě, cítila, jak mě začínají bolet i oči, a někdy mezi prvním videem a druhým jsem usnula.
Noc ticha se během vteřiny změnila
Probudil mě zvláštní zvuk. Nejdřív jsem vůbec nechápala, co slyším, byla jsem mezi spánkem a bděním. Znělo to jako šťourání v zámku a pak úplně jasné cvaknutí kliky a otevření dveří od bytu. První vteřinu jsem si myslela, že se mi něco zdá, ale pak se ozvaly kroky v předsíni a takové lehké zafunění, jako když se někdo snaží zout a má co dělat, aby u toho nespadl. V tu chvíli mi došlo, že jsem nezamkla. Úplně jsem ztuhla. Cítila jsem, jak mi srdce bije strašně rychle. Sáhla jsem po mobilu, snažila se dýchat co nejtišeji a jen jsem poslouchala, jestli ten někdo jde dál do bytu, nebo se zase otočí.
V předsíni to zašramotilo, někdo zřejmě zakopl o botník a pak jsem slyšela tlumené nadávání, ale nerozuměla jsem slovům. Hlavou mi proběhlo, jestli to náhodou nemůže být přítel, ale ten má přece klíče a hlavně je na noční úplně na druhém konci města. Snažila jsem se přemýšlet racionálně, ale ruce se mi tak třásly, že jsem skoro nemohla odemknout mobil. Vytočila jsem jeho číslo, přiložila si telefon k uchu a šeptem mu řekla, že někdo vešel k nám do bytu. Okamžitě mě přerušil: „Zavěs a hned volej policii. Zavři se v ložnici.“ Jeho tón mě probral. Položila jsem, vstala z postele, zamkla dveře od ložnice, zhasla lampičku a zůstala stát ve tmě, jen s mobilem v ruce.
Na telefonu klidný hlas, za dveřmi ticho
Na tísňové lince se mi ozvala klidná žena. Představila se, zeptala se, co se děje, a já se snažila stručně vysvětlit, že jsem doma sama, někdo vešel do bytu a já jsem zavřená v ložnici. Hlas se mi trochu třásl, ale ona mluvila pomalu a klidně. Ptala se, jestli toho člověka pořád slyším a jestli jsem zraněná. Mezitím jsem v předsíni slyšela váhavé kroky, jako by někdo hledal vypínač nebo zkoumal, kam má jít. Pak to na pár vteřin ztichlo a najednou bouchly vstupní dveře. Bylo ticho, jen z chodby se ozývalo lehké šoupání, jako kdyby se tam ještě někdo motal. Operátorka mi řekla, že hlídka už je skoro u domu a ať zůstanu zavřená, nikam nechodím a neotvírám, dokud neuslyším zaklepání a jasné představení se jako policie.
Čas ubíhal strašně pomalu. Stála jsem v ložnici, ucho přitisknuté k telefonu, snažila se zachytit každý zvuk z bytu i z chodby. Přemýšlela jsem, jestli jsem něco nenechala venku, co by mohlo být pro někoho zajímavé, a zároveň jsem se styděla, že jsem vůbec nezamkla. Po chvíli se ozvalo zaklepání a jasné „policie“. Zadržela jsem dech, šla do předsíně, ale nechala jsem bezpečnostní řetízek a otevřela jen na škvíru. Viděla jsem dvě uniformy, oba mi ukázali průkazku, tak jsem řetízek odjistila a pustila je dovnitř. Rychle prošli všechny místnosti, otevřeli skříně, nakoukli i do koupelny a pak vyšli na chodbu. Za pár minut na mě jeden z nich zavolal, ať přijdu, pokud se na to cítím.
Kdo to byl? Odpověď čekala na chodbě
U výtahu seděl opřený chlap, kterého jsem znala od vidění – soused o dvě patra níž. Byl úplně opilý, hlava svěšená, oči napůl zavřené. Když mě uviděl, začal něco koktat ve smyslu, že „mu to dneska nějak nesedí“ a že myslel, že jde domů. Jeden z policistů se mě ptal, jestli jsem slyšela, že by něco bral, nebo jestli něco chybí. Vysvětlil mi, že to vypadá, že si soused prostě spletl patro a byt a zřejmě mu vůbec nedošlo, že je jinde. Z vedlejších dveří koukala další sousedka a hned potvrdila, že ten chlap opravdu bydlí dole. On se pořád omlouval a mně bylo v tu chvíli zároveň úzko i trapně.
Policisté sepsali krátký záznam, ptali se mě na jméno, čas a co přesně jsem slyšela. Zeptali se, jestli chci podat oznámení, ale já byla spíš vyplašená než naštvaná. Věděla jsem, že mi nic nevzal a že mě fyzicky neohrozil, a v hlavě jsem měla jen to, jak rychle bych chtěla mít zase zavřené dveře. Řekla jsem, že nic řešit nechci. Jeden z nich mi přesto řekl, že jsem udělala správně, když jsem volala, a připomněl mi, ať příště radši zamykám, i když jsem unavená nebo jsem doma jen na chvíli.
Když cizí kroky změní pocit bezpečí
Když všichni odešli a chodba zase ztichla, napětí na mě dolehla se zpožděním. Sedla jsem si v kuchyni, ruce se mi pořád třásly a uvařila jsem si čaj hlavně proto, abych měla něco v ruce. Pak jsem prošla celý byt, zkontrolovala okna, podívala se do skříní, i když jsem věděla, že tam nikdo není, a dvakrát otočila klíčem v zámku. Poprvé po hodně dlouhé době jsem zapnula i ten bezpečnostní řetízek, který normálně vůbec nepoužívám. Do postele jsem si lehla až nad ránem a v hlavě jsem pořád slyšela to cvaknutí kliky a kroky v předsíni. Další den v tramvaji do práce jsem psala majiteli bytu, jestli by nešlo vyměnit zámek a dát na dveře lepší zabezpečení. Až díky té noci mi došlo, jak automaticky beru jako samozřejmost, že doma zavřu dveře a tím je všechno vyřešené.
