Článek
Seděla jsem na zemi v obýváku, kolem sebe krabici s ozdobami, a měla jsem takový ten známý pocit těsně před Vánoci – únava, ale zároveň klid, že je skoro všechno hotové. Děti byly od rána u mojí mámy, aby nám „nepřekážely“ při přípravách a zároveň si je užila. Večer jsme k ní měli jet na štědrovečerní večeři, jako každý rok. Manžel chodil mezi kuchyní a obývákem, dělal si kafe, něco uklízel. Všimla jsem si, že je zamlklý, ale vysvětlila jsem si to stresem z práce. Těšila jsem se, že spolu nazdobíme stromek, dáme si pak víno a na chvíli budeme jen my dva, než zase začne obvyklý rodinný shon.
První věta, která všechno zlomila
Začali jsme věšet světýlka, já rozmotávala dráty a on přivazoval řetěz. Podávala jsem mu háčky a ozdoby a povídala u toho o dětech, co asi dělají u mámy a jestli od ní zase dostanou nějakou šílenou hračku, která bude strašně hlučná. V jednu chvíli jsem mu podala skleněnou kouli. Vzal ji do ruky, ale nepověsil ji. Držel ji a díval se skrz ni někam mimo stromek, úplně se odpojil. Zeptala jsem se, jestli je něco v nepořádku, a čekala jsem klasickou stížnost na šéfa nebo na peníze. On se ale zhluboka nadechl a řekl, že se mnou potřebuje mluvit o „nás dvou“. V tu chvíli jsem ještě netušila, jak moc se mi během pár minut změní život.
Sedli jsme si na gauč, stromek zůstal napůl ozdobený, světýlka visela jen na jedné straně. On začal mluvit obecně: že už nějakou dobu není šťastný, že má pocit, že fungujeme jen jako rodiče a že náš vztah udržujeme hlavně kvůli dětem. Říkal, že jsem pořád unavená, že spolu skoro nikam nechodíme, že jsme dřív byli jiní. Automaticky jsem se začala bránit. Vysvětlovala jsem, že máme malé děti, hypotéku, že je normální, že to není jako na začátku. Pořád jsem měla pocit, že jde o běžnou partnerskou nespokojenost, kterou se dá nějak řešit. Pak ale řekl, že už delší dobu přemýšlí o rozvodu a že to nechce dál „hrát“. V tu chvíli mi ztuhlo tělo. Viděla jsem kolem sebe rozházené ozdoby a najednou mi připadaly úplně mimo to, co se dělo.
Když přiznal jinou a zavřel dveře
První otázka, která mě napadla, byla, jestli má někoho jiného. Neuměla jsem si jeho rozhodnutí vysvětlit jinak. Chvíli mlčel, díval se do země a pak přiznal, že si někoho našel v práci. Řekl, že s ní je mu lehčeji, že se vedle ní cítí svobodněji. V tu chvíli mi začaly dávat smysl poslední měsíce – jeho pozdější příchody domů, telefon, který už skoro neodkládal, a jeho neochota plánovat dovolenou. Začala jsem mu vyčítat, že mi lhal, že se mnou seděl u večeře, plánoval Vánoce s dětmi a přitom už měl v hlavě úplně jiný život. On poslouchal, moc se nehájil, spíš opakoval, že to neudělal „schválně“, ale že to tak prostě je.
Pak přešel do jakéhosi racionálního módu a začal říkat, že by bylo férové vůči dětem i vůči mně, kdybychom se rozešli dřív, než se z nás stanou spolubydlící, kteří se nenávidí. Bylo vidět, že je rozhodnutý, jako by si to už dlouho promýšlel a teď jen opakoval, co si připravil. Já jsem měla pořád tendenci hledat nějaké řešení. Navrhovala jsem párovou terapii, víkend jen pro nás dva, delší dovolenou, že bychom mohli zkusit něco změnit v denním režimu. On ale opakoval, že to v sobě „překlopil“ a že už se zpátky vrátit neumí. Říkal, že nechce začít vést dvojí život a nechce, abychom se hádali a trápili. Čím víc o tom mluvil, tím víc jsem cítila, že mě vlastně tlačí do toho, abych jeho rozhodnutí přijala, protože možnost „budeme spolu a on to nechce“ byla opravdu horší.
Jak jsme plánovali konec naší rodiny
Zdobení stromku tím úplně skončilo. Zhasli jsme světýlka, on odnesl krabici s ozdobami stranou a přesunuli jsme se do kuchyně. Tam jsme seděli u stolu a najednou řešili naprosto praktické věci: děti, byt, peníze, kdo kde bude bydlet, kdy jim to řekneme. V jednu chvíli jsem se přistihla, že s ním mluvím skoro klidným, až úředním tónem, jako kdybych byla na poradě v práci. Měla jsem pocit, že když začnu opravdu naplno prožívat, co se děje, zhroutím se. On se naopak tvářil uvolněněji, jako by se mu ulevilo. To mě strašně bolelo. Nakonec jsme se shodli, že dětem zatím nic neřekneme, že ten večer u mojí mámy strávíme normálně a že to začneme řešit až po svátcích.
Když ten večer děti u mámy usnuly a já jsem se sama vrátila domů pro pár věcí, prošla jsem kolem toho napůl nazdobeného stromku a bylo mi z toho strašně úzko. V tu chvíli mi došlo, že tohle není jen nějaká krize, kterou „přetlučeme“ novoročním předsevzetím, ale konec jednoho období. První impulz byl držet se ho za každou cenu. Přemýšlela jsem, co všechno bych mohla změnit na sobě, na našem fungování. Pak mi ale začalo docházet, že on už se v hlavě rozhodl, že už je jinde, a že ho k ničemu nepřinutím. O pár dní později, když jsme spolu znovu seděli v kuchyni, jsem mu řekla, že na rozvod přistoupím, ale že chci, aby to proběhlo v klidu a hlavně s ohledem na děti. Byla jsem neuvěřitelně zraněná, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu z toho, že už nemusím hrát šťastnou rodinu vedle někoho, kdo už se mnou být nechce.
