Článek
Bydlím v paneláku v menším městě a ložnici mám přímo pod obývákem souseda. Zjistila jsem to hned první týden, co jsem se nastěhovala, ale dlouho jsem to nijak neřešila. Až postupem času mě začalo štvát, že skoro každý večer kolem desáté je nad mojí postelí najednou slyšet hluk. Ozvou se těžké kroky, spíš takové dunění, a trvá to dvacet třicet minut. Někdy jsem už skoro v polospánku a najednou jsem vzhůru a počítám kroky. Představuju si, jak tam nahoře někdo chodí v pohorkách po plovoucí podlaze sem a tam a vůbec ho nezajímá, že pod ním někdo spí.
Nic nezabírá: špunty, hudba ani vzkaz
Nejdřív jsem si říkala, že to prostě musím nějak přejít. Koupila jsem si špunty do uší, ale stejně jsem ten zvuk slyšela, jen tlumenější, ale pořád mě budil. Zkoušela jsem si pustit potichu hudbu, abych to přehlušila, ale dělalo se mi z toho spíš hůř, protože se to slévalo dohromady. Jednou večer jsem přestěhovala postel na druhou stranu místnosti s tím, že když nebudu mít hlavu přímo pod tou částí stropu, tak to bude lepší. Nebylo. Ten zvuk se stejně nesl celou místností. Jednu noc, kdy jsem byla už úplně vyčerpaná, jsem vzala koště a několikrát bouchla do stropu. Doufala jsem, že to soused pochopí. Dupání ale nepolevilo ani o trochu. Začala jsem být opravdu naštvaná a v duchu jsem si o něm začala myslet, že je bezohledný hulvát, který na ostatní prostě kašle.
Po několika takových nocích za sebou už jsem v práci skoro usínala nad počítačem. Kolega se mě ptal, jestli nejsem nemocná, protože prý vypadám strašně unaveně. Vysvětlovala jsem to počasím, ale pravda byla, že jsem se bála i toho, že přijde zase večer. Nakonec jsem si sedla ke stolu a napsala anonymní vzkaz, který jsem pověsila na domovní nástěnku. Něco ve smyslu, že by bylo fajn respektovat noční klid po desáté večer, že dunivé kroky jsou slyšet až dolů do ložnice a že to opravdu ruší spánek. Snažila jsem se psát slušně, ale mezi řádky bylo cítit, jak jsem naštvaná. Měla jsem pocit, že jsem udělala, co se dalo, a čekala jsem, co to přinese. Když ale další večer kolem desáté začalo dupání úplně stejně jako vždycky, měla jsem dojem, že si z toho ten člověk nahoře nic nedělá a možná to ignoruje schválně.
Konečně zvoním u dveří sousedova bytu
Jednoho večera mi prostě ruply nervy. Seděla jsem v posteli, kroky zase začaly a já jsem cítila, jak mě bere vztek. Vstala jsem, natáhla na sebe tepláky, vklouzla do pantoflí a vyrazila po schodech nahoru. Srdce mi bilo rychle, ale spíš z nervozity než z námahy. V hlavě jsem si přehrávala, co řeknu. Něco o dodržování nočního klidu, o tom, že lidi chodí do práce a potřebují spát, a že by soused mohl být trochu ohleduplný. Zazvonila jsem a chvilku čekala. Otevřel mi mladý chlap, mohlo mu být tak kolem třiceti. Obyčejné tričko, ponožky, trochu zadýchaný. Než jsem se stihla pořádně rozhlédnout, spustila jsem na něj, že to jeho každovečerní dupání už fakt nedávám a že by s tím měl něco dělat.
Ještě jsem to ani nedořekla a za ním se objevila starší paní s chodítkem. Opírala se o zárubeň, opatrně našlapovala a bylo vidět, že každý krok ji stojí hodně sil. V tu chvíli jsem trochu ztuhla. Soused se na mě díval překvapeně a pak začal vysvětlovat, že ty zvuky, které slyším, jsou její večerní „procházka“ kolem stolu. Že měla před časem mrtvici a lékař jí nařídil, aby se každý den určitý čas procházela, aby se jí nezhoršila hybnost. Dělají to prý takhle pozdě, protože on se z práce dostane nejdřív kolem deváté a někdo u ní přitom musí být. Z předsíně jsem viděla do kuchyně, na lednici měli připevněný papír s razítkem od doktora a vypsanými časy cvičení. Ukázal mi ho, aniž bych o to musela prosit. Došlo mi to během pár vteřin. To „dupání“, které mě tolik vytáčelo, byly ve skutečnosti její nejisté kroky.
Trapnost, omluva a nový úhel pohledu
Najednou jsem se cítila strašně trapně. Všechen ten vztek, který jsem v sobě měla, se změnil v rozpaky. Začala jsem se omlouvat, že jsem o tom vůbec nevěděla, že mě to ani nenapadlo a že mě mrzí, jak jsem na něj vyjela. Cítila jsem, jak mi rudne obličej. Paní se na mě podívala unaveně, ale přesto se usmála a sama se omluvila za hluk. Řekla, že zkusí cvičit o něco dřív večer, aby tolik nerušila. V tu chvíli mi bylo opravdu hrozně trapně. Nabídla jsem, že kdyby někdy potřebovali pomoct, třeba s nákupem nebo vynést koš, ať se klidně ozvou. Soused jen přikývl, že to moc oceňuje. Když jsem šla zpátky dolů do bytu, přemýšlela jsem o tom, jak jsem si o něm v duchu udělala obrázek bezohledného člověka, aniž bych se kdy zeptala, co se tam nahoře vlastně děje.
Ještě ten večer, když už byl v domě klid, jsem potichu sešla k nástěnce a sundala ten svůj anonymní vzkaz. Bylo mi za něj vysloveně stydno. V ložnici jsem pak znovu trochu přestěhovala nábytek, ani ne tak kvůli hluku, ale abych měla pocit, že jsem s tím aspoň něco udělala. Další dny jsem ty večerní kroky slyšela pořád. Ale najednou mi nevadily tolik jako dřív. Věděla jsem, co za nimi je, a spíš jsem si říkala, jak těžké to pro ně asi je. Občas si na ten první výbuch vzteku vzpomenu a je mi z toho pořád trapně. Zároveň mě to ale naučilo jednu věc: že není dobré hned si všechno vykládat v tom nejhorším možném světle, zvlášť když člověk nezná celý příběh.
