Článek
Začátek podzimu u mě vždycky znamená jediné: začít řešit dřevo na zimu. Topím v kamnech a s tím, jak se každý rok zvedají ceny, to není žádná drobnost. Seděla jsem doma nad papírem, psala si, co mě ještě do zimy čeká zaplatit, a v hlavě přepočítávala, kde můžu ušetřit. Když jsem pak šla vynést koš a u plotu mě zastavil soused, byla jsem na tohle téma úplně soustředěná. Mezi řečí se mě zeptal, jestli už mám domluvené dřevo, a pak jen tak mimochodem prohodil, že má známého, co ho sežene levněji. Zpozorněla jsem. Soused je typ člověka, kterého potkávám skoro každý den, prohodíme pár vět, nic zásadního, ale nikdy mezi námi nebyl problém. Věděla jsem i to, že už pár lidem v ulici nějaké dřevo zařizoval, takže mi to nepřišlo podezřelé.
Domluva proběhla rychle, skoro mezi dveřmi. On říká: „Tak ti nechám přivézt něco kolem dvou metrů, jo? Za tuhle cenu to je dobrý.“ Přikývla jsem, protože ta částka byla nižší, než za kolik jsem brala dřevo loni. Přesný objem jsme ale neřešili, typ dřeva taky ne, nic jsme si nenapsali. Na vteřinu mě napadlo, že bych si to měla aspoň zapsat nebo se doptat přesněji, ale hned jsem to zase nechala být. Přišlo mi hloupé začít na souseda tahat papír a tužku, jako kdybych mu nevěřila. Když viděl moje krátké zaváhání, ujistil mě: „Hele, beru takhle dřevo už pro několik lidí z ulice, vždycky to bylo v pohodě.“ Nechtěla jsem působit podezíravě, tak jsem jen řekla: „Tak jo, domluveno,“ a spolehla se na to, že všechno klapne.
Valník na dvoře a první špatný pocit
Za pár dní mi zazvonil telefon. „Hele, jedeme s tím dřevem, budeš doma?“ Zrovna jsem se motala v obchodě mezi regály, takže jsem rychle zaplatila a hnala se domů. Když jsem přijela, už mi za dům couval starší valník. Z auta vyskočil jeho známý a spolu se sousedem začali hned skládat dřevo na dvůr. Chtěla jsem jim uvařit kafe, tak jsem to navrhla, ale jen mávli rukou, že spěchají. Koukala jsem střídavě z kuchyňského okna a na tašky s nákupem. Všimla jsem si, že některé špalky jsou dost tenké a pár jich vypadalo, že nejsou dost suché, jako by je včera přivezli z lesa. Říkala jsem si ale, že možná jen klame dojem, a nechtěla jsem jim chodit za zády a něco komentovat, když už to skládají.
Jakmile odjeli a na dvoře bylo ticho, šla jsem se na hromadu podívat pořádně. Na první pohled se mi zdála menší, než jakou jsem si pamatovala z loňska. Stála jsem u ní a snažila se to odhadnout podle výšky a šířky, ale pořád jsem si říkala, že si třeba jen špatně pamatuju. Pak jsem si vzpomněla, že jsem si loni fotila dovezené dřevo do mobilu, jen tak pro sebe. Vytáhla jsem telefon, našla fotky a začala porovnávat. Bylo to docela jasné – loňská hromada byla větší, přitom za podobnou cenu. Teď tam kromě kulatiny ležela spousta větví, kůry a úplně mokré kusy, které byly na dotek těžké a studené. V tu chvíli mi došlo, že toho dřeva je prostě míň a horší kvalita.
Od studu k tomu, říct si o svoje
Nejdřív jsem cítila zvláštní směs vzteku a studu. Vztek, že mě někdo natáhl, a stud, že jsem si to neohlídala a nic si nenechala potvrdit. Chvíli jsem chodila po dvoře sem a tam, pak jsem se nadechla a řekla si, že to takhle nenechám. Šla jsem k sousedovi zazvonit. Otevřel dveře a já bez okolků řekla: „Hele, to dřevo, co jsi mi dneska přivezl… ono to nevypadá tak, jak jsme se bavili. A podle mě ho je i míň.“ Vzal si bundu a šel se mnou na dvůr. Ukazovala jsem mu konkrétně: „Podívej, tohle jsou větve, tohle je úplně mokrý a ta hromada je nižší než loni.“ On mávl rukou a řekl něco ve smyslu, že letos je dřevo horší a dražší pro všechny, že se nedá nic dělat, a dodal: „Ty tomu stejně moc nerozumíš.“
Snažila jsem se zůstat klidná, ale ve chvíli, kdy ze mě začal dělat někoho, kdo nemá právo nic namítat, mi to začalo vadit víc než samotná hromada dřeva. Řekla jsem mu: „Rozumím aspoň tomu, kolik mi toho tu leží. A za tohle ti nedám tu částku, na které jsme se domluvili.“ Řekla jsem mu, kolik mi přijde fér, a že víc prostě platit nebudu. Chvíli se tvářil dotčeně, vyprávěl, že pak bude před tím svým známým za hlupáka a že to není jen tak. Naznačil, že příště mi „něco přihodí“, aby se to vyrovnalo. Jenže já už v tu chvíli nechtěla slyšet sliby do budoucna. Odpověděla jsem, že teď se potřebujeme domluvit na ceně za to, co tady opravdu leží, a že jestli se nedomluvíme, tak mu nezaplatím vůbec.
Následovalo pár vteřin ticha a brblání, ale nakonec neochotně kývl na částku, kterou jsem navrhla. Přinesla jsem mu peníze v hotovosti, on si je vzal, skoro beze slova se otočil a odešel. Od té doby mě zdraví jen tak napůl, občas jen kývne hlavou, a já cítím, že se mezi námi něco změnilo. Mrzí mě to, protože jsem nechtěla mít se sousedem konflikt. Zároveň jsem ale ráda, že jsem se v té situaci nezalekla a nenechala si namluvit, že nemám nárok nic říct. Pro sebe jsem si uzavřela, že příště si radši připlatím u ověřeného dodavatele, všechno si dopředu přesně domluvím a klidně si to nechám napsat, i kdyby šlo „jen o sousedskou výpomoc“.
