Článek
Když jsem se ten den vracela z práce, byla jsem už v tramvaji rozhodnutá, že doma jen shodím boty a lehnu si. Místo toho jsem vystoupila o zastávku dřív, abych stihla velký nákup, protože v lednici jsem měla už jen kečup a citron. Domů jsem dorazila pozdě odpoledne se dvěma taškami, které mě táhly dolů. Před domem jsem zjistila, že výtah zase nefunguje. Stoupla jsem si pod schody a chvilku jen koukala nahoru do třetího patra a přemýšlela, jestli to dám najednou nebo se zastávkami. V jedné tašce byly mezi těstovinami a jogurty schované krabičky z lékárny. Antidepresiva, o kterých neví máma, kamarádky ani kolegyně. Měla jsem z toho svůj malý vnitřní stres, i když byly v obyčejném papírovém sáčku. Zrovna když jsem se nadechovala k prvnímu schodu, otevřely se vchodové dveře a vešel soused z pátého patra, kterého jsem doteď znala jen od vidění z chodby.
Když cizí člověk vidí víc než rodina
Zastavil se kousek ode mě, podíval se na ty tašky a na mě a docela samozřejmě řekl něco jako: „To je slušný náklad, chcete pomoct do třetího?“ V tu chvíli jsem měla chuť říct, že to zvládnu, ale sotva jsem popadala dech, přišlo mi to hloupé. Tak jsem kývla a jednu tašku mu podala. Když jsme se rozešli ke schodům, projelo mi hlavou jen: hlavně, ať si ničeho zvláštního nevšimne, a vybavila se mi ta bílá krabička schovaná někde uprostřed. On šel přede mnou a mezi prvním a druhým patrem se otočil přes rameno a zeptal se, jestli teď pracuju dlouho do večera, že mě poslední dobou vídá vracet se pozdě. Bylo zvláštní slyšet, že si někdo všímá i takových detailů.
Po cestě nahoru jsme vedli takovou tu klasickou zdvořilou konverzaci. Jaká je práce, jestli mě to baví, jestli to mám daleko. Odpovídala jsem spíš stručně, protože jsem byla zadýchaná a taky trochu nervózní z toho, že někdo cizí nese moje věci. Pak jen tak podotkl, že mě poslední měsíce skoro neviděl na balkoně, že jsem tam dřív seděla s kávou skoro každý víkend. Na chvíli mě to zarazilo. Došlo mi, že si toho opravdu všiml – že někdo zvenku vnímá, jak jsem se z toho svého malého života stáhla. V poslední době jsem fakt jen přebíhala mezi prací, bytem a terapií a měla jsem pocit, že to navenek není vidět. Vnitřní přesvědčení „nikdo nic nepozná“ se mi v tu chvíli přestalo zdát tak jisté. Najednou jsem si připadala míň neviditelná.
Okamžik, kdy krabička dopadne na rohožku
Když jsme došli ke dveřím mého bytu, automaticky jsem zrychlila krok a vytáhla klíče, abych to celé rychle ukončila. Chtěla jsem si tašky převzít, poděkovat a mít zase svůj klid. Jenže jak jsem se snažila trefit do zámku a u toho se přehmatávala s klíči, soused si posunul tašku v ruce a z té mojí se vysmekl menší papírový sáček z lékárny. Dopadl na zem, otevřel se a na rohožce přistála právě ta jedna bílá krabička s názvem, který nešlo přehlédnout. Instinktivně jsem se po ní chtěla natáhnout první, ale on byl rychlejší. Sehnul se, sebral ji a podal mi ji zpátky. Při tom na mě jen krátce koukl, ne nijak soucitně, spíš tak pozorně. Ten pohled byl krátký, ale nedal se odbýt.
Když mi tu krabičku podával, trochu omluvným tónem se zeptal: „To je pro vás, nebo pro někoho z rodiny?“ Bylo vidět, že mu hned došlo, že se ptá na něco dost osobního. Znejistěla jsem a automaticky zkusila takovou tu neurčitou větu: „Ale, jen něco od doktora.“ Na chvíli se odmlčel a pak se tiše zeptal: „Máte teď těžší období?“ Ještě dodal, že ten typ léků zná, protože je před pár lety taky bral. Tím mě úplně zaskočil. Nebyl v tom žádný podtón zvědavosti, spíš taková opatrná sdílnost. Najednou jsem cítila směs studu a zvláštní úlevy, protože jsem nemusela nic zdlouhavě vysvětlovat. On prostě věděl, o co jde.
Cizí přiznání, které uleví vlastní hlavě
Stáli jsme v té úzké chodbě u mých dveří, já s klíči v ruce a on s mojí taškou, a ta předchozí zdvořilá konverzace zmizela. Řekla jsem nahlas něco, co jsem do té doby nevyslovila snad nikde mimo terapii: že beru ty léky kvůli tomu, že se mi poslední rok všechno hrozně zkomplikovalo a že jsem to neřekla ani rodině. Nechci poslouchat řeči typu „všechno je v hlavě“ a „musíš se vzchopit“. On jen kývl, jako by přesně chápal, a krátce povyprávěl, že mu něco podobného řekl tehdy jeho táta. Že mu ty léky ale opravdu pomohly přejít přes dobu, kdy mu skončil dlouhý vztah a k tomu měl průšvih v práci. Nemluvil o tom dramaticky, ani se tím nechlubil. Jen popsal, že je to někdy prostě potřeba. Pak úplně klidně dodal, že kdybych někdy potřebovala jen prohodit pár slov, tak je o dvě patra výš.
Nakonec jsem si od něj tašku převzala, poděkovala mu a rychle odemkla. On popřál hezký večer a šel po schodech dál nahoru. Já za sebou zavřela dveře, ale místo toho, abych šla rovnou do kuchyně, jsem zůstala ještě chvíli stát v předsíni. V jedné ruce klíče, v druhé tu bílou krabičku. V hlavě mi pořád znělo, jak o tom mluvil. Bez ostudy, bez toho, aby z toho dělal velkou věc, ale ani to nezlehčoval. Jen jako o jednom období, které bylo a skončilo. Ta obyčejnost jeho slov mi v tu chvíli připadala strašně důležitá.
Ten večer jsem si poprvé opravdu sedla a přemýšlela, jestli bych o tom neměla časem říct aspoň mámě nebo jedné blízké kamarádce. Ne že bych hned měla potřebu dělat velké přiznání, spíš najít někoho, s kým o tom můžu mluvit stejně normálně, jako mluvil on na chodbě. Uvědomila jsem si, že to, že si toho všiml zrovna soused, kterého skoro neznám, vlastně není taková katastrofa, jakou jsem si představovala. A že i když na to přišel úplnou náhodou, ten pocit, že v tom úplně nejsem sama, mi ten den ulevil možná víc než všechno ostatní.
