Článek
Bydlím už pár let v menším bytě v paneláku, často pracuju z domova a večer jsem většinou rád v klidu. Nejsem typ člověka, co si pouští hudbu na celý barák nebo pořádá mejdany. Spíš si pustím seriál na notebooku, většinou se sluchátky, abych právě nikoho nerušil. Asi před rokem se do bytu pode mnou nastěhoval starší pán. Na chodbě působil dost odtažitě, ale zdravili jsme se, jen krátké „dobrý den“ a tím to haslo. V té době mě vůbec nenapadlo, že zrovna on se stane člověkem, kvůli kterému budu večer chodit po bytě co nejtišeji.
První anonymní vzkaz a bouchání koštětem
První náznak problému přišel nenápadně. Jednou večer jsem našel ve schránce lísteček o rušení nočního klidu po desáté hodině. Bez podpisu, jen strohý text, že „někdo z horního bytu by si měl uvědomit, že nejsme na diskotéce“. Podle stylu a načasování jsem si dost jistě domyslel, že je to od nového souseda. Byl jsem z toho překvapený, protože ten večer jsem byl doma sám, v uších sluchátka, televizi ani velké reprobedny nemám. Přesto jsem to vzal vážně – dal jsem pod židle filcové podložky, začal jsem si víc hlídat, kdy dělám úklid, a po desáté jsem už skoro nic neuklízel. Doufal jsem, že tím sousedovi ukážu, že se snažím být ohleduplný.
Jenže situace se postupně zhoršovala. Občas jsem kolem desáté slyšel, jak někdo rázně bouchá koštětem do stropu. Někdy v momentě, kdy jsem jen vstal z gauče a šel si do kuchyně pro vodu. Poprvé mě to spíš pobavilo, ale když se to začalo opakovat, došlo mi, že je to cílené. Po nějaké době jsem se sebral, zazvonil jsem u něj a slušně se zeptal, co mu konkrétně vadí, jestli to třeba neslyší z jiného bytu. On na mě ale vyjel, že „u mě je neustálé rámusení“ a že každý večer slyší televizi. Zkusil jsem mu klidně vysvětlit, že televizi nemám, že koukám na notebook se sluchátky a že se fakt snažím být zticha. Měl jsem ale pocit, že v tu chvíli už měl svou představu a nic ho nepřesvědčí.
Když kvůli sousedovi skoro nedýcháte doma
Po pár týdnech mi to začalo lézt na nervy. Snažil jsem se být potichu skoro až přehnaně. Chodil jsem po bytě opatrně, večer jsem si netroufl pustit pračku, i když jsem to někdy fakt potřeboval. Přesto se občas ozvalo další bouchání do stropu nebo poznámka na chodbě typu „někdo si myslí, že tu žije sám“. Začal jsem z toho být nervózní a i trochu naštvaný. Měl jsem pocit, že jsem to pořád já, kdo se přizpůsobuje, zatímco on si jen stěžuje. V hlavě jsem si několikrát říkal, jestli to řešit přes družstvo nebo policii, ale přišlo mi to přehnané. Říkal jsem si, že je to „jen“ sousedský konflikt a že to nějak vydržím.
Jednoho všedního večera, kolem čtvrt na jedenáct, jsem seděl v obýváku. V bytě svítila jen lampička, v uších sluchátka, na notebooku puštěný seriál, hlasitost spíš nižší. V domě byl klid, žádné výjimečné zvuky, jen občas něco zahučelo v topení, jak to v paneláku bývá. Najednou se ozval vytrvalý zvonek, který přešel v docela silné bušení na dveře. Lekl jsem se, sundal sluchátka a šel otevřít. Čekal jsem maximálně rozčileného souseda nebo správce domu. Za dveřmi ale stál ten soused a vedle něj policista v uniformě.
Policista vstoupí, hudba se ozve shora
Policista mi klidným hlasem vysvětlil, že mají nahlášené rušení nočního klidu z mého bytu a že by se rád podíval dovnitř, jestli tu neprobíhá hlasitá párty nebo nějaká oslava. Chvíli jsem na něj jen koukal, protože mi to přišlo úplně nesmyslné, zrovna v momentě, kdy jsem seděl sám v polotmě a v bytě byl klid. Pak jsem mu řekl, ať se klidně podívá, že jsem doma sám a pouštím si něco jen do sluchátek, a ustoupil jsem ode dveří. Soused stál za jeho ramenem, tvářil se skoro vítězoslavně a bylo na něm vidět, že čeká, jak mě „nachytají“.
Vešli jsme všichni tři do obýváku. Na stole notebook, vedle hrnek čaje, na zemi tlustý koberec, žádné reprobedny, žádní lidi. Policista se jen rozhlédl a v tu chvíli se ze stropu ozvala hlasitá basová hudba a dupání. Sousedé o patro výš zrovna pustili nějaký playlist a bylo úplně jasné, odkud to jde. Policajt se na mě podíval, pak se podíval ke stropu a nakonec se otočil na souseda, který zrudl a zůstal stát bez jediného slova. Chvíli bylo úplné ticho. Pak policista poznamenal něco ve smyslu, že problém asi nebude v tomhle bytě, a řekl, že zajde ještě o patro výš.
Mně se v tu chvíli ulevilo víc, než jsem čekal. Nejen kvůli tomu, že bylo vidět, že jsem nic neporušoval, ale hlavně proto, že to někdo zvenku posoudil nezaujatě a potvrdil, že hluk nedělám já, ale že mě soused opravdu neprávem obviňuje. Soused začal něco koktat o „odrazu zvuku“, ale bylo vidět, že je mu trapně. Odešel s policistou na chodbu a já za nimi zavřel dveře. Od toho večera bouchání do stropu přestalo. Jednou jsme se ještě potkali na chodbě, jen tak mezi řečí řekl něco o špatné akustice v domě, což byl jeho způsob omluvy. Od té doby máme vztah nastavený na zdvořilé, ale klidné „dobrý den“ – a já se večer doma konečně zase cítím jako ve vlastním bytě.
