Článek
Bydlím už několik let v menším paneláku na okraji města, sama. Po práci mám svůj rituál – udělám si kafe nebo čaj, otevřu balkon a jdu si tam na pár minut zakouřit, abych doma neměla zápach. Většina sousedů mě zná, sem tam někdo přibouchne okno, ale nikdy z toho nebylo drama. Jedno jarní odpoledne jsem na chodbě potkala chlapa s krabicemi, nastěhoval se do protějšího vchodu. Všimla jsem si, že má balkon přímo naproti mému přes vnitroblok, takže si v podstatě vidíme do oken. Působil normálně, jen se pořád tak nějak mračil na všechno kolem, i na psa od vedle, který tam zrovna coural.
Nový soused a první balkonový střet
První konflikt přišel asi po týdnu. Byla jsem večer na balkoně, kouřila, koukala do telefonu a najednou slyším z naproti křik. Stál na svém balkoně a křičel na mě, že mu „otrávím děti“ a ať si jdu smrdět jinam. Úplně mě to zarazilo, protože se mnou nikdo nikdy takhle nemluvil. Zkusila jsem mu v klidu říct, že na balkon chodím jen párkrát denně a že když mu to vadí, může zavřít okno. On to ale vzal jako provokaci, zabouchl balkon, až to zadunělo, a za chvíli jsem na svých dveřích našla přilepený lístek. Něco ve smyslu, že příště volá policii, psané pasivně agresivním tónem. Naštvalo mě to, ale zároveň jsem si říkala, že je možná jen přecitlivělý a že to časem skončí.
Neskončilo. Naopak se to začalo stupňovat. Kdykoli jsem vyšla na balkon, slyšela jsem z naproti nahlas pronesené poznámky typu „zase ta kuřačka“ nebo schválně hlasité bouchání do rámu okna. Bylo to trapné i proto, že v tom vnitrobloku je ozvěna a všechno se rozléhá. Pak jedno odpoledne opravdu přijela městská policie. Někdo nahlásil obtěžování kouřem. Policisté byli v klidu, normálně mi vysvětlili, že na balkoně kouřit můžu, pokud neporušuju noční klid ani jiné předpisy, a tím to pro ně skončilo. Já jsem ale měla pocit, že se na mě celý barák dívá jako na problém. Připadala jsem si označená a pod tlakem, i když objektivně vzato jsem nic neporušila.
Policejní hlídka, nálepka kuřačky a tlak
Řekla jsem si, že ještě zkusím udělat krok k nějakému kompromisu. Začala jsem kouřit víc u vnitřní zdi balkonu, aby kouř tolik nešel ven, kratší dobu a v určitou denní dobu. O víkendech skoro vůbec. Připadala jsem si trochu jak puberťačka, co se někde schovává, ale chtěla jsem mít klid. Nic z toho ale nepomohlo. Soused začal psát stížnosti výboru SVJ a na domovní nástěnce se objevil obecný, ale dost průhledný vzkaz o „bezohledném kouření na balkonech ohrožujícím děti v domě“. Když jsme se potkali, míjel mě s okázale znechuceným výrazem, někdy si odfrkl. Ve mně se mísil pocit bezmoci a ponížení, až jsem jednou večer u vína s kamarádkou řekla: „Jestli to chce řešit přes pravidla, tak je taky budu dodržovat do puntíku.“ A v tu chvíli mi došlo, že o něm přitom sama vím spoustu věcí, které on sám nerespektuje.
Všimla jsem si už dřív, že sám porušuje domovní řád, jak se mu hodí. Na chodbě měl naskládané staré židle a pneumatiky, což je u nás výslovně zakázané. Jeho návštěvy se často zvrhly v hlasité sešlosti, křik a smích dlouho do noci, i přes týden. A auto nechával pravidelně stát napůl na chodníku přímo u vchodu, takže maminky s kočárky to musely obtížně objíždět. Začala jsem si tyhle situace nenápadně fotit a zapisovat časy. Ne že bych měla potřebu ho „zničit“, spíš jsem měla pocit, že když mě honí přes paragrafy, nemá být výjimka. Všechno jsem pak poslala předsedkyni SVJ s neutrálním mailem, že mě trápí nerespektování pravidel v domě, a přiložila konkrétní příklady. Navenek jsem vystupovala věcně, uvnitř jsem ale cítila zadostiučinění.
Tichý sběr důkazů a otočení hry
Výbor SVJ se toho chytil, protože, jak jsem se pak dozvěděla, na něj už dřív měli pár ústních stížností od jiných sousedů kvůli hluku a parkování. Začaly mu chodit oficiální výzvy k odstranění věcí z chodby, upozornění na dodržování nočního klidu a jednou mu podle stanov uložili pokutu za opakované porušení domovního řádu. Bylo vidět, že mě podezírá, že za tím stojím já. Na schodišti na mě jednou sykl něco ve smyslu: „Takhle se teda bojuje, jo.“ Situace v domě se přiostřila, ostatní sousedi se mu začali vyhýbat a na společné schůzi už působil spíš jako někdo, kdo se musí neustále obhajovat.
Na další schůzi SVJ, když přišel bod týkající se stížností, předsedkyně v klidu shrnula, jaké opakované prohřešky má výbor k jeho bytu zaznamenané. Přidalo se několik sousedů, kteří si postěžovali, že s ním mají problém. Seděla jsem tam a viděla na něm, jak ho to zasahuje. Po schůzi jsme se potkali na chodbě, jen kolem mě procedil, že na tohle fakt nemá nervy. Asi za měsíc se na chodbě a u vchodu objevila cedule od realitky, že jeho byt je na prodej. Když jsem pak viděla stěhováky, cítila jsem zvláštní směs úlevy a viny. Na jednu stranu jsem byla ráda, že ten tlak skončí. Na druhou jsem měla pocit, že jsem přispěla k tomu, že se rozhodl odstěhovat, i když se to celé odehrálo podle pravidel. Od té doby kouřím na balkoně míň a mnohem víc si hlídám, jestli mi za těch pár minut klidu stojí sousedský konflikt a všechno, co se s ním může rozjet.
