Článek
Ráno zase nestíhám. V jedné ruce kabelka, v druhé kelímek s kávou, v hlavě už si odškrtávám maily, na které musím odpovědět, a schůzky, na které nesmím zapomenout. Zabouchnu za sebou dveře, zamknu a automaticky mačkám výtah. V pátém patře nastoupím, položím si kafe na malou tyč a těším se, že těch pár pater dolů využiju na krátké nadechnutí. Ve třetím patře se výtah zastaví a přistoupí soused, kterého vídám roky. Vždycky pozdraví, občas si vyměníme úsměv, ale nikdy jsme si neřekli nic víc než „dobrý den“. Čekám, že to tak bude i teď, a už jsem hlavou zase jinde.
Nevinná jízda výtahem, která se zvrtla
Jenže sotva se za námi zavřou dveře, otočí se na mě a z ničeho nic se zeptá: „Tak co, jak si zvykáte na ty dlouhé směny v té nové práci?“ V tu chvíli mi zamrzne úsměv. Chvíli jen stojím, koukám na něj a snažím se v hlavě srovnat, co vlastně říkal. Dlouhé směny. Nová práce. Přesně to, na co jsem si poslední týdny stěžovala jen kamarádce a rodičům. Nahlas ze mě vypadne něco v tom smyslu, že „to jde, ale je to docela mazec“, a snažím se tvářit normálně. V hlavě mám ale jen jednu otázku: odkud to víš? Jízda dolů se najednou vleče, dívám se na svítící čísla pater a cítím zvláštní směs trapnosti a lehkého neklidu.
Když výtah zastaví v přízemí, on mi ještě popřeje hezký den, já strojeně odpovím a každý se rozejdeme svou cestou. Venku dýchám chladnější vzduch a říkám si, že přeháním, ale v tramvaji už místo práce řeším v hlavě jen tu scénu. Probírám si, komu jsem o nové práci co říkala. Vybavuju si telefonáty s rodiči, kafe s kamarádkou, pár vět kolegům. Nikde mi nesedí, že by se to nějak samo dostalo k sousedovi z baráku. Na chvíli mě napadne i to, jestli si mě někdo z domu „neproklepl“ na internetu nebo jestli se o mně někde nebaví jako o místní drbně. Přijde mi to přitažené za vlasy, ale ten pocit, že někdo ví víc, než bych chtěla, se mě drží celý den.
Kde všude omylem vykládám svůj život
Odpoledne se vracím domů už trochu unavená a v hlavě mám konečně spíš pracovní věci. Odemknu hlavní vchod, vyjdu po schodech k bytu a jak strkám klíč do zámku, něco mi dojde. Před týdnem jsem stála přesně tady, ve dveřích, taška u nohou, mobil u ucha a naštvaně jsem kamarádce vykládala o dvanáctkách a šéfovi, který mě vytáčí. Mluvila jsem nahlas, protože špatně slyší, a já měla pocit, že jsme jen „u mě doma“. Teď si to přehrávám zpátky a je mi jasné, že jsem ve skutečnosti stála na chodbě a říkala nahlas detaily svého pracovního života do celého patra. V paneláku, kde je slyšet i spláchnutí z vedlejšího bytu. Dojde mi, že jestli byl soused doma a měl jen pootevřené dveře, nemohl to přeslechnout. Místo pocitu, že mě někdo sleduje, najednou cítím hlavně rozpaky nad tím, jak jsem byla hlučná a bezohledná.
Večer jdu s odpadky a v přízemí potkám jeho ženu. Taky ji znám jen od vidění, jen se pozdravíme, nic víc. Dneska se zastaví a řekne něco ve stylu: „Jo, chtěla jsem se zeptat, už je to s tou prací lepší? Jak jste si stěžovala na ty příšerný směny…“ V tu chvíli mi definitivně dojde, odkud to ví. Usměju se trochu provinile a přiznám, že jsem z toho ráno byla v šoku, když na mě její muž s tou otázkou vyrukoval ve výtahu. Ona se zatváří omluvně a říká, že mě tehdy slyšela na chodbě, jak to vyprávím do telefonu, a že to asi manžel neměl říkat tak napřímo, ale chtěl „jen navázat rozhovor“. V jejím tónu slyším omluvu, ale zároveň z toho cítím spíš obyčejnou lidskou zvědavost než nějaký úmysl mi lézt do soukromí. Úlevně si oddechnu, že nejsem obětí žádného špehování, spíš běžných domovních vztahů.
Slyšíme víc, než si myslíme
Když se večer sprchuju, najednou si uvědomuju, že sama slyším z vedlejšího bytu útržky televize, vodu v dřezu, občas smích nebo hádku. Všechno, co běžně beru jako zvukovou kulisu. Dojde mi, že stejně tak někdo vedle slyší mě, když si u dveří na něco stěžuju nebo když s někým po telefonu řeším osobní věci. V hlavě si dělám malé předsevzetí, že příště nebudu vyřvávat pracovní dramata ve dveřích bytu ani na chodbě. Zároveň si ale říkám, že je vlastně fajn, že sousedi nejsou úplně lhostejní a všímají si, jak se ten druhý má, i když ten způsob občas drhne. Od té doby si víc hlídám, co a jak nahlas říkám před zavřenými dveřmi. Ne proto, že bych se bála, ale protože jsem si víc vědomá, že v paneláku člověk nevědomky sdílí mnohem víc, než by chtěl.
