Článek
Jedno odpoledne, když jsem se vracela z práce, mě na chodbě zastavila sousedka z vedlejšího bytu. Bydlela tam asi tři měsíce, zatím jsme se vždycky jen pozdravily a tím to končilo. Usmála se na mě a docela nenuceně se zeptala, jestli nechci někdy přijít „na kafe, ať se trochu poznáme“. Překvapilo mě to, ale příjemně. V domě je jinak spíš anonymní atmosféra, lidi se moc nebaví. Řekla jsem, že klidně, a domluvily jsme se hned na druhý den odpoledne, stejně jsem nic v plánu neměla. Doma jsem pak upekla rychlou bábovku, nic extra, ale nechtěla jsem přijít úplně s prázdnou. Přišlo mi to slušné a trochu i jako poděkování za pozvání.
U sousedky vše vypadalo jako běžné kafe
Když jsem k ní druhý den přišla, otevřela mi v domácím oblečení a vypadala uvolněně. V bytě voněla čerstvě uvařená káva a na stole v obýváku měla nachystané dva hrnky a talířek s kupovanými sušenkami. V předsíni jsem jí podala bábovku, trochu se zasmála, že jsem „přehnaně slušná“, a odnesla ji na linku. V obýváku jsem si všimla pár krabic a barevných brožurek na konferenčním stolku, ale automaticky jsem to vyhodnotila jako nějaké katalogy z pošty nebo složky k vyřízení. Sedla jsem si, nalila mi kafe a prvních pár minut jsme si povídaly úplně normálně. O tom, odkud kdo je, co děláme, jak se nám bydlí v domě. Byla jsem ráda, že rozhovor nevázne, že to není nucené. Napadlo mě, že by mohlo být fajn mít v baráku aspoň jednu sousedku, se kterou se dá občas dát kafe a pokecat.
Asi po deseti minutách se ale téma začalo nenápadně měnit. Začala se vyptávat, jak to mám v práci, jestli mě to naplňuje a jestli jsem spokojená s penězi. Nejdřív jsem odpovídala docela otevřeně, protože to znělo prostě jako běžný rozhovor. Pak ale přidala otázku, jestli bych si nechtěla „trochu přivydělat z domu“, aby člověk nebyl závislý jen na výplatě. V tom okamžiku si přitáhla ty barevné brožurky a s nadšeným výrazem je začala rozkládat po stole. Došlo mi, že to kafe možná nebude jen o seznamování. Začala jsem být opatrná, ale pořád jsem doufala, že jde třeba jen o to, že něco bokem prodává a chce, abych si občas něco koupila. To by mi až tak nevadilo.
Z přátelského hovoru se stala prezentace
Během pár minut se z normálního hovoru stala v podstatě prezentace. Začala mluvit o „úžasných produktech“, které se prý prodávají samy, a hlavně o „svobodě“, kterou jí to údajně dává. Z kabelky vytáhla složku s nějakou tabulkou úrovní, bonusů a provizí a kreslila mi do notýsku schémata s šipkami, jak bych pod sebou měla svůj „tým“. Vysvětlovala, že když do toho člověk „fakt půjde“, může mít klidně dvojnásobek současného platu. V jednu chvíli jsem už skoro nevnímala konkrétní slova, spíš ten tón – najednou jsem nebyla sousedka, ale „kontakt“, u kterého si dělá v duchu čárku. Začala jsem se cítit dost nepříjemně, cítila jsem se pod tlakem. Přišla jsem na kafe, ale ocitla se u stolu plného katalogů a motivačních frází.
Začala jsem ustupovat, nejdřív opatrně. Řekla jsem, že nemám moc obchodního ducha, že jsem spíš typ, co si odpracuje svoje a jde domů. Dodala jsem, že už jednu práci mám a že nemám ráda, když se něco prodává známým, protože to kazí vztahy. Doufala jsem, že to vezme jako zdvořilé odmítnutí. Ona ale reagovala skoro naučenými větami. Že „tohle zvládne každý“, že nejde o prodej, ale o „sdílení zkušenosti“, a že bych to „jen doporučovala kamarádkám“. S každou její další větou jsem cítila větší tlak. Zároveň se ve mně mísilo naštvání a zklamání, že mi předem neřekla, o co přesně jde. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že pokud nebudu jasná, nenechá to být. A že buď se ozvu teď, nebo odejdu s pocitem, že jsem se nechala tlačit do něčeho, co je mi nepříjemné.
Musela jsem říct jasné ne
Nakonec jsem se nadechla a řekla jí to narovinu. Že jsem přišla na kafe jako sousedka, ne jako potenciální nábor do prodeje. Že chápu, že ji to nadchlo, ale že já o tyhle věci nemám zájem, ani teď, ani do budoucna, a bylo by fér to respektovat. Snažila jsem se mluvit klidně, bez útoku, ale zároveň dost jasně, aby pochopila, že už nemá cenu mě přemlouvat. Na chvíli bylo úplné ticho. Pak trochu rozpačitě začala katalogy skládat na hromádku a odsunula je stranou. Změnila téma na počasí a na hluk v domě, ale bylo znát, že atmosféra se zlomila. Já jsem dopila kafe, poděkovala a řekla, že už musím domů, protože mám ještě něco na práci.
Když jsem za sebou zavřela dveře od svého bytu, cítila jsem zvláštní směs úlevy a trapnosti. Přemýšlela jsem, jestli jsem nebyla moc tvrdá, jestli jsem ji nějak neurazila. Zároveň se mi ale ulevilo, že jsem se nenechala natlačit do další schůzky, „školení“ nebo dokonce objednávky startovacího balíčku. Došlo mi, jak snadno se z nevinného „kafe“ může stát něco úplně jiného, když člověk předem neví, do čeho jde. Od té doby se se sousedkou na chodbě už jen zdvořile zdravíme, sem tam si řekneme dvě věty o odpadech nebo o opravě výtahu, ale žádné další pozvání nepřišlo. Uvědomila jsem si, že nechci mít vztahy se sousedy postavené na tom, kdo komu co prodá nebo koho do čeho naláká. A když mi dnes někdo, zvlášť někdo, koho skoro neznám, nabídne „jen kafe“, víc se ptám, co přesně tím myslí.
