Článek
Bydlím v řadovém domku na kraji města a za domem mám malou zahradu. Uprostřed stojí stará švestka, kterou jsem „zdědila“ po předchozích majitelích. Letos rodí tolik, že švestky skoro nestíhám sbírat a zpracovat. Jedno odpoledne jsem šla ven pověsit prádlo a načapala jsem sousedku, jak si přes plot trhá švestky do mísy. Bez přemýšlení jsem po ní vystartovala, že mi krade ovoce, a než jsem se nadála, hádaly jsme se obě dvě. Padala slova o neúctě, o sousedských parazitech a dalších „moudrostech“, které člověku vyjedou z pusy, když je naštvaný. Od té doby jsme se míjely, dělaly, že se nevidíme, a já v sobě měla směs pocitu křivdy a trapnosti z vlastní prudkosti.
Šok za dveřmi: plech švestkového koláče
V sobotu odpoledne jsem uklízela v kuchyni, hudba potichu hrála, normální klidný den. Zazvonil zvonek. Otevřu a za dveřmi stojí sousedka s plechem švestkového koláče, přikrytého utěrkou. Vypadala rozpačitě a řekla něco jako: „Upekla jsem, tak ať se to nejí jenom u nás.“ Stály jsme tam obě, každá se svým egem, v rozpačitém tichu, kdy člověk neví, co má říct. Ve mně pořád ještě bublal zbytek vzteku, napadlo mě koláč odmítnout, vrátit jí ho i s tou „drzostí“. Ale zároveň jsem cítila, že když to teď utnu, zůstane mezi námi to divné napětí. Nakonec jsem koláč vzala, poděkovala a jen neurčitě řekla, že „to bylo minule nějaké vyhrocené“. Ona přikývla a šla zpátky domů.
V kuchyni jsem položila plech na linku a chvíli na něj jen koukala a přemýšlela, co s tím. Říkala jsem si, že nebudu bláznit, vždyť je to jen koláč. Odkryla jsem utěrku, ukrojila si menší kousek a dala ho na talířek. Z koláče šla známá vůně skořice a švestek, úplně obyčejná, nic „instagramového“, ale hrozně povědomá. Sedla jsem si ke stolu, vzala první sousto a v puse se mi ozvala ta typická trochu svíravá, lehce kyselá chuť našich švestek. Letos jsou menší, některé flíčkované, nic z obchodu. A v tu chvíli mi došlo, že to nejsou „nějaké švestky“. Že je to skoro jistě upečené z těch, kvůli kterým jsme se pohádaly.
Koláč jako tichá omluva a zrcadlo
Jak jsem dojídala první sousto, začalo mi to celé dávat smysl. Ona mi těmi švestkami vlastně dává zpátky, co si natrhala, jen po svém a potichu. Uvědomila jsem si, že tohle je asi její způsob, jak přiznat, že to přehnala, ale zároveň si neví rady s tím, jak mi to říct přímo. Místo omluvy plech koláče. V mých uších to najednou znělo mnohem míň urážlivě než všechno to, co jsme si ten den vyčetly. Místo dalšího vzteku jsem cítila spíš rozpaky nad tím, jak ostře jsem po ní vyjela a jaké výrazy jsem v návalu zlosti použila. V hlavě se mi přehrávala ta scéna: dvě dospělé ženské, každá s vlastní zahradou, co se skoro rozhádaly kvůli ovoci, kterého je tolik, že ho stejně nestihnu zpracovat.
Seděla jsem u stolu, ukrajovala si druhý kousek a přemýšlela, co s tím dál. Bylo mi jasné, že samotný koláč ten problém nevyřeší. Došlo mi ale, že ona udělala první krok, byť trochu oklikou. A že jestli to nechám být, zůstane mezi námi to hloupé napětí, které by se jen zbytečně prodlužovalo. Nechtěla jsem, aby se ze sousedky stal někdo, komu se vyhýbám jen proto, že jsem byla jednou moc hrr. Rozhodla jsem se, že to neodbydu tím, že jí plech jen vrátím přes plot. Naložila jsem pár kousků koláče na menší talířek, trochu se opláchla, převlékla se z úklidového trička a vyšla ven k ní ke dveřím.
Omluva u dveří a káva na zahradě
Zaklepala jsem a ona otevřela skoro hned, jako by zrovna stála za dveřmi. Na očích jí byla vidět nervozita. Podala jsem jí talíř a řekla, že ten koláč je výborný a že mě mrzí, jak jsme se minule pohádaly. Nebyl to žádný dojemný proslov, jen pár vět, ale bylo to to nejupřímnější, co jsem v tu chvíli zvládla. Ona se pousmála, trochu si odkašlala a řekla, že to se švestkami asi opravdu přehnala a že nechtěla, aby mezi námi bylo kvůli takové hlouposti dusno. V tu chvíli se mi ulevilo. Navrhla jsem, jestli nechce přijít na kafe k nám na zahradu. Chvíli se rozmýšlela, pak přikývla a vypadala klidněji.
U kafe jsme seděly naproti sobě a povídaly si o zahradě, o počasí, o práci, jako by se nic nestalo. Žádné velké pitvání, spíš takové obyčejné sousedské povídání, které najednou nepůsobilo nuceně. Domluvily jsme se, že příště, až bude chtít nějaké ovoce, se prostě zeptá, a že já jí ráda dám, protože sama všechno stejně nesním ani nezavařím. Když jsem potom dojídala zbytek koláče, mi docházelo, jak málo stačí k tomu, aby se lidi rozhádali, a jak podobně málo někdy stačí k usmíření. Stačilo, že jeden z nás dvou udělal krok směrem k tomu druhému. A upřímně – jsem ráda, že s tím přišla ona. Já bych se ve vlastní ješitnosti asi odhodlávala mnohem déle.
