Článek
Seděla jsem u kuchyňského stolu, laptop před sebou, snažila se dodělat poslední věc do práce a v hlavě už jsem měla jen to, že si pak v klidu uvařím kafe. Děti byly ještě u babičky, manžel psal, že zůstane v kanceláři déle, a doma bylo nezvyklé ticho. Jen tikaly hodiny u dveří a mně docházelo, jak málo takových chvil přes týden mám. Zrovna jsem zavírala počítač a vstávala pro tu kávu, když zazvonil zvonek. V duchu jsem protočila oči, protože u nás zvoní buď kurýr, nebo sousedka. Tu sice zdravím, občas prohodíme pár vět na chodbě, ale nijak se nevyhledáváme. Vím o ní, že ráda o všem ví a že se s ní těžko končí rozhovor, když se jednou rozjede.
Jedno zazvonění a všechno je jinak
Otevřu dveře a tam ona, hrníček v ruce, usměvavá, trochu omluvná. „Můžu vás poprosit o cukr? Zrovna peču a došel mi,“ říká. Automaticky ji pozvu aspoň do předsíně, ať nestojí v chodbě, a jdu do kuchyně pro cukr. Cestou mě napadne, jak je možné, že si člověk nezkontroluje takovou samozřejmost, ale zároveň vím, že bych jí ho stejně půjčila, i kdyby mě to štvalo. Říkám si, že jednou budu možná já ta, kdo si něco zapomene. Když jí sypu cukr do hrníčku, tak jako mimochodem se zeptá: „Byla jste včera večer doma?“
Nenápadná sousedská věta, která pálí
Řeknu, že ne, že jsem byla s kamarádkou v kině a děti hlídala babička. V tu chvíli vidím, jak se jí výraz v očích změní, a kývne takovým zvláštním, skoro spikleneckým způsobem. A pak mezi řečí prohodí, že včera viděla mého manžela, jak nastupuje do auta s nějakou mladou tmavovlasou holkou, a že jí přišli že jsou si „hodně blízko“. Řekne to tónem, jako kdyby komentovala předpověď počasí, a dodá, že si jen říkala, jestli o tom vím, „aby vás někdo netahal za nos“. Zasměju se, ale vím, že je to nucené. Automaticky zamumlám něco o kolegyni z práce, jako kdybych to měla potvrzené, a rychle změním téma. Přesto cítím, jak jsem najednou napjatá a těžko se mi dýchá.
Když za ní zavřu dveře, chvíli jen stojím opřená o zárubeň a dívám se do prázdné předsíně. Snažím se na tu její větu nemyslet, říkám si, že je to klasický sousedský drb, kterým si krátí čas. Jdu uklidit cukr zpátky do skříňky, ale v hlavě mi začnou naskakovat různé momenty z posledních týdnů: jeho poznámky o tom, že se porada protáhla, zprávy typu „přijdu později, ještě něco doděláváme“, návraty domů, kdy vypadal unaveně a nebyl moc hovorný. Dřív jsem to brala jako danou věc, práci má náročnou. Teď automaticky beru do ruky mobil a projíždím si naši konverzaci, jako kdyby tam někde měl být schovaný důkaz, že mi lhal, nebo naopak potvrzení, že je všechno v pořádku. Uvědomuju si, že tohle jsem nikdy nedělala a že se v té roli někoho, kdo hledá stopy, necítím vůbec dobře.
Hodiny tikají, hlava jede na plné obrátky
K večeru začnu chystat večeři. Pořád u toho kontroluju čas, protože psal, že dorazí kolem sedmé. Někdy po šesté přivede babička děti, vřítí se dovnitř plné zážitků, smějí se, překřikují se, vyprávějí mi, co dělali. Na chvíli mě to vtáhne zpátky do normálního režimu – úkoly, sprcha, domlouvání, aby se nehádali. Jenže zároveň pořád jedním okem sleduju hodiny na zdi. Ručičky se blíží k půl osmé a on nikde. Každé zaštěkání psa venku, každý zvuk výtahu mě na chvíli znervózní, i když navenek se snažím být klidná. Sama sobě vysvětluju, že jsem jen unavená a přecitlivělá. Když konečně klapnou dveře a on vejde, uvědomím si, jak mám tělo napjaté. Snažím se nasadit normální tón a ptám se, jaký měl den. Odpoví něco o náročné poradě a já si všimnu, že tu větu už jsem tolikrát slyšela, že mi zní až příliš obecně.
Po večeři, když děti volají babičce na dobrou noc a v bytě je na chvíli ticho, cítím, že buď se zeptám teď, nebo o tom budu dál přemýšlet. Tak to prostě řeknu: jestli včera nejel s nějakou kolegyní autem. Vidím na něm překvapení, zvedne obočí a hned začne vysvětlovat. Říká, že odvezl mladou kolegyni po školení, protože pršelo a ona neměla auto, a že nejspíš tohle viděla sousedka. Dává to smysl, dokonce si vybavuju, že mi o tom školení říkal. Přesto mi v hlavě běží, proč mi neřekl i to, že ji vezl domů, a proč se to dozvídám tímhle způsobem. Neřvu, nehádáme se, jen spolu mluvíme, ale uvnitř cítím, že ta krátká sousedčina věta stačila k tomu, aby mi během pár hodin úplně vzala pocit jistoty.
Když odpověď nestačí uklidnit hlavu
Když večer ležíme v posteli, on usne skoro hned, pravidelně dýchá a působí spokojeně unaveně. Já koukám do tmy a přemýšlím, jestli je ten hlavní problém v něm, nebo ve mně. Jestli se choval opravdu podezřele, nebo jestli jsem jen převzala cizí pochyby od ženy, které vlastně ani moc nevěřím. Vracím se v myšlenkách k tomu, co o našem vztahu vím z každodenních situací – kdo ráno vstává k dětem, kdo si pamatuje naše společné plány, jak spolu umíme nebo neumíme mluvit. Snažím se tyhle věci připomínat a brát je jako měřítko. Jenže pokaždé, když už skoro usínám, znovu mi v uších zní ten její tón a ta věta „aby vás někdo netahal za nos“. Nakonec usínám s tím, že si budu muset líp hlídat, jak se ve vztahu cítím já sama, ale i to, komu dovolím, aby ovlivňoval, jak o našem vztahu přemýšlím a co beru jako samozřejmé.
