Článek
Když si vzpomenu na ten první páteční večer v novém bytě, vybaví se mi hlavně chaos. Krabice všude, nic nemá svoje místo a já po celém týdnu v práci úplně bez energie. Chtěl jsem to mít co nejdřív za sebou, tak jsem si pustil hudbu trochu víc nahlas. Ve starém bytě to takhle šlo, nikdo si nikdy nestěžoval, takže mě vlastně ani nenapadlo řešit, jak je tady v paneláku všechno slyšet. Popocházel jsem mezi kuchyní a obývákem, vybaloval talíře, hrnce, oblečení a připadal si zvláštně, protože ten byt byl pořád cizí. Až po nějaké půlhodině toho pobíhání se najednou ozvalo důrazné zaklepání na dveře. Takové to, u kterého hned víte, že to nebude jen „máte chvilku?“.
První konflikt a ticho, které mě rozhodilo
Otevřel jsem a ve dveřích stála starší paní z vedlejšího bytu, kterou jsem do té doby jen zahlédl na chodbě. Bez pozdravu nebo nějakého úvodu mi rovnou řekla, že ji ruším, že má puštěnou televizi a přes moji hudbu ji skoro neslyší. Byla věcná, hlas neměla vyloženě nepříjemný, ale docela klidně mi vynadala. Na chvíli mě to úplně zaskočilo, nebyl jsem na takhle přímou reakci připravený. Místo nějakého vysvětlování jsem se jen omluvil, přikývl, že hudbu ztiším, a rychle jsem dveře zavřel. Šel jsem k přehrávači, stáhl hlasitost skoro na minimum a najednou jsem cítil směs studu a vzteku. Stud, že jsem byl ten nový soused, co hned první týden dělá rámus. A vztek, že si doma nemůžu pustit písničky tak, jak jsem zvyklý.
Sedl jsem si do obýváku na gauč mezi poloprázdné krabice a to ticho bylo až nepříjemné. Najednou jsem slyšel každý krok na chodbě, spláchnutí vody u někoho vedle, tlumené hlasy přes zeď. V hlavě jsem si začal vytvářet představu „protivné sousedky“, co bude chodit klepat pokaždé, když mi spadne lžíce na zem. Vybavoval jsem si předchozí byt, kde byli sousedi spíš neviditelní, občasné dupání nebo hudba nikomu nevadily, nebo aspoň nikdo nic neřekl. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mě to rozčilovalo. Nakonec jsem si šel dát sprchu, abych se z té nálady trochu dostal. Pod proudem vody jsem si řekl, že to prostě beru jako fakt – panelák má tenkou zeď a já nejsem na venkovské chalupě. Rozhodl jsem se, že budu ohleduplnější a nebudu to hrotit. A přesně v ten moment, kdy jsem se jakž takž uklidnil, se znovu ozvalo zaklepání. Zase to stejné důrazné, a mně úplně hrklo. Automaticky jsem čekal další výtku.
Druhé klepání, omluva a začátek sousedství
Otevřel jsem dveře už trochu v křeči, připravený se tentokrát bránit a říct něco ve smyslu, že je teprve večer a že nejsem v knihovně. Místo toho tam stála ta samá paní, ale v ruce držela obálku. Hned mezi dveřmi řekla, že se omlouvá, že mě ještě jednou obtěžuje, ale že mi asi pošťák hodil dopis do její schránky a ona mi ho jde donést. Podala mi ho a dodala něco jako: „Já vážně nechci být ta protivná sousedka, ale jsem zvyklá na klid, žiju tu sama.“ Řekla to tak nějak rozpačitě, nebylo v tom nic útočného. V tu chvíli mi došlo, jak rychle jsem si o ní stihl udělat obrázek. Do té doby pro mě byla jen ta, co chodí klepat. Najednou jsem před sebou viděl člověka, co je možná jen zvyklý na svoje ticho. Poděkoval jsem jí za dopis a zároveň i za to, že přišla s tím hlukem na rovinu a neřeší to někde za zády.
Zůstali jsme stát mezi dveřmi a nějak přirozeně z toho vznikla krátká konverzace. Začali jsme mluvit o domě a o tom, jak je tu všechno slyšet. Řekla mi, že tu bydlí už třicet let a že se za tu dobu v bytě vedle ní vystřídala spousta nájemníků. Někteří prý dělali hluk do noci, pořád nějaké návštěvy, hlasitá hudba, hádky, jiní byli naopak tak tiší, že o nich skoro nevěděla. Bylo vidět, že je prostě zvyklá, že když nezačne hned, tak se to může zvrhnout. Já jí vysvětlil, že jsem se teprve přistěhoval, že v předchozím bytě to fungovalo jinak a nemám tady ještě odhad, co je v pohodě a co už vadí. Najednou to celé začalo dávat větší smysl. Atmosféra se viditelně uvolnila, už jsme na sebe nekoukali jako protivníci. Nakonec sama navrhla, že když bude něco potřebovat ona nebo já, máme na sebe prostě zaklepat, ať se to hned vyřeší.
Co mě naučilo jedno obyčejné zaklepání
Když jsem za ní zavřel dveře, došlo mi, jak rychle jsem šel do obrany. Stačilo jedno první zaklepání a já jsem si v hlavě vymyslel příběh o zlé sousedce, která mi bude komplikovat život. Přitom mi vlastně jen přišla říct, že ji ruší hudba, nic víc. Hudbu jsem si pak pustil znovu, ale tentokrát už jen do sluchátek, abych se nemusel bát každého kroku na chodbě. Dodělal jsem vybalování, poskládal věci do skříní a byt začal pomalu působit jako místo, kde opravdu budu žít, ne jen jako skladiště krabic. A bylo mi o něco líp i z toho, že jsme ten první konflikt nenechali být.
Druhý den jsem ji potkal na chodbě znovu. Nesla tašku s nákupem, já jsem zrovna zamykal. Pozdravili jsme se úplně normálně, vyměnili pár vět o tom, že je pěkné počasí a co kdo plánuje na víkend. Bylo to krátké, ale působilo to najednou přirozeně. Uvědomil jsem si, že to první zaklepání byla vlastně celkem běžná sousedská reakce, jen se mě dotkla ve chvíli, kdy jsem byl unavený a přecitlivělý. A ten druhý příchod s dopisem nám paradoxně pomohl vztah hned na začátku srovnat. Od té doby, když slyším klepání na dveře, nejsem už automaticky nervózní. Někdy je za nimi jen soused, co chce předat cizí dopis a říct, že má rád klid. A to je vlastně v pořádku.
