Článek
Klasický všední podvečer. Vracela jsem se z práce přes celé město a už v tramvaji jsem cítila, jak jsem vyčerpaná. V hlavě jsem si pořád dokola přehrávala, co se v práci nepovedlo, a na zádech jsem táhla velký batoh s notebookem a věcmi na cvičení. Když jsem nastoupila do metra, bylo narváno. Lidi stáli v uličce, namačkaní u dveří, nikdo se pořádně neměl čeho chytit. Já jsem stála uprostřed, batoh na zádech, a při každém trhnutí soupravy jsem cítila, jak s ním do někoho jemně drcnu. Bylo mi to trapné, pořád jsem se otáčela a posouvala o kousek jinam, ale moc to nepomáhalo. Když se po pár zastávkách uvolnilo jedno jediné místo k sezení, sedla jsem si skoro bez přemýšlení. Měla jsem za sebou dlouhý den, bolela mě záda a cítila jsem hlavně úlevu, že konečně sedím a aspoň trochu si odpočinu.
Batoh na sedačce a slepá zóna pozornosti
Jakmile jsem dosedla, sundala jsem si batoh z ramen a úplně automaticky ho položila vedle sebe na sedačku. V tu chvíli mi to přišlo jako nejlogičtější řešení. Mezi nohama jsem ho mít nechtěla, měla jsem pocit, že by o něj někdo zakopl. Na klíně byl na mě moc těžký, navíc jsem si říkala, že stejně budu za pár stanic vystupovat. Vlak se znovu rozjel, lidi se v nástupním prostoru pořád tlačili, ale já jsem si hlavně užívala, že sedím a na chvíli nemusím balancovat s batohem na zádech. Vnímala jsem, že je plno, ale upřímně, úplně jsem neřešila, jestli by vedle mě mohl někdo sedět. Jela jsem tak trochu bezmyšlenkovitě, v hlavě pořád pracovní věci a pocit, že mám „nárok“ si na pár stanic oddechnout.
Na další zastávce nastoupila starší paní se dvěma taškami v rukou a zastavila se přímo přede mnou. Všimla jsem si jí až ve chvíli, kdy na mě upřeně zírala. Podívala se na mě, pak na batoh na sedačce a zase na mě. Ten pohled byl docela výmluvný, ale mně to pořád úplně nedocházelo, byla jsem myšlenkami jinde. Chvíli jsme tam takhle zvláštně mlčely. Až když trochu ostřeji pronesla: „To místo je asi pro batoh, viďte,“ tak mi to došlo. Najednou mi bylo jasné, jak to musí vypadat – starší paní s taškami stojí přede mnou a já sedím, vedle sebe batoh, jako by tam patřil. A došlo mi, že jí vlastně blokuju sezení.
Nahlas vyslovený soud a tichý stud
Okamžitě jsem batoh zvedla a dala ho k nohám. Omluvila jsem se a udělala jí místo, ona si sedla, ale tím to neskončilo. Ještě si nahlas zamumlala něco o neohleduplnosti dnešních lidí, takže to slyšeli všichni kolem. Seděla jsem vedle ní a cítila, jak se mi stáhne žaludek. Naproti sedící mladík protočil oči a polohlasem řekl něco jako: „To zas nebylo tak hrozný.“ Trochu mě to uklidnilo, ale zároveň jsem cítila, jak se na nás pár lidí dívá. Měla jsem směs studu a naštvání – na sebe, že mi to nedošlo dřív, a na tu situaci, že se z takové maličkosti stal problém před ostatními. V hlavě mi jelo: kdyby mi prostě normálně řekla „můžu si sednout?“, tak jí to místo uvolním bez řečí. Ale zároveň jsem si uvědomovala, že tím jenom sama sobě omlouvám, že jsem na začátku myslela hlavně na sebe.
Zbytek cesty jsem byla zticha a víc jsem si všímala okolí, než je u mě běžné. Kouknu doleva – tři lidi s batohy na zádech, ulička o to užší, každý se snaží nějak protáhnout. Napravo vidím chlapa, který má na sedačce roztaženou velkou papírovou tašku. Nikdo mu nic neříká. O pár sedaček dál někdo další s kabelkou odloženou vedle sebe. Najednou jsem si uvědomila, že to, co jsem udělala já, není nic výjimečného. Prostě jsem se s touhle paní potkala v nevhodný moment. V hlavě mi proběhlo, že kdyby narazila na někoho jiného, možná by reagovala úplně stejně, jen by si to odnesl někdo jiný. A zároveň jsem si musela přiznat, že já jsem v tu chvíli taky neřešila ostatní, ale jenom svůj klid a pohodlí.
Krátký konflikt, dlouhá připomínka v hlavě
Když jsem vystupovala, automaticky jsem si vzala batoh do ruky, abych s ním do nikoho nestrkala. Všimla jsem si, že instinktivně nechávám kolem sebe trochu víc místa než obvykle. Tu krátkou výměnu v metru jsem si přehrávala ještě cestou domů. Došlo mi, že mi nebyla nepříjemná jen proto, že byla paní nepříjemná, ale hlavně proto, že v tom bylo kus pravdy. Opravdu jsem zabrala sedačku pro batoh a nevšimla si nikoho kolem. Řekla jsem si, že příště si batoh radši dám rovnou mezi nohy nebo na zem, zvlášť když je plno. Ne proto, že se bojím poznámek, ale protože mi došlo, jak rychle si lidi takové drobnosti vyloží jako bezohlednost. A že já to občas dělám taky.
Celá ta epizoda byla krátká, za pár minut bylo po všem, ale od té doby si ji občas vybavím jako připomínku, že v MHD nejsme sami za sebe. Že já vidím svůj unavený den a těžký batoh, ale někdo jiný vidí jen mladou ženskou, která nechá sedět svůj batoh a starší paní stojí. Od té doby si víc hlídám, kam si dávám věci a jestli zbytečně nezabírám prostor. Není ze mě najednou vzorný pasažér, pořád mám dny, kdy jsem myšlenkami úplně jinde a něco mi nedojde. Ale tahle konkrétní situace mě naučila aspoň na chvilku zastavit tu rychlou vnitřní větu „vždyť o nic nejde“ a zkusit si představit, jak to působí na lidi kolem, kteří sedí nebo stojí pár centimetrů ode mě.
