Článek
Večer jsem se motala v obýváku, uklízela po večeři talíře a hrnce, když mi pípne zpráva od Tomáše. Psalo se v ní, že se jim protáhla směna a dorazí později. Je mu osmnáct, chodí na brigádu do skladu, takže mi to v tu chvíli nepřišlo nijak zvláštní. Odepíšu mu jen krátce, ať si vezme bundu, že je venku zima, a vrátím se k seriálu. V duchu si říkám, že jsem vlastně ráda, že má práci a nefláká se někde po hospodách nebo parcích. V hlavě si odškrtávám, že o něm vím, že je v práci, a tím to pro mě v tu chvíli končí.
Když se z běžného večera stane čekání
Kolem jedenácté jdu zhasnout v chodbě a všimnu si, že je doma pořád ticho a jeho boty nikde. Chodba je prázdná a mně napadne, že už by tu možná mohl být. Mrknu na mobil a žádná další zpráva od něj nepřišla. Říkám si ale, že asi jen nestíhá a dorazí posledním autobusem, že se někde zdrželi s vykládkou nebo je šéf nepustil dřív. Napíšu mu, jestli už jede, ale zpráva zůstane bez přečtení. Trochu mě to zneklidní, ale ještě to zaháním. Dám si sprchu, snažím se přepnout na to, že zítra musím brzy vstávat do práce, a jdu si lehnout s tím, že prostě jen přijde později, než plánoval.
Po půlnoci se probudím, protože někdo nad námi bouchne dveřmi. V polospánku automaticky čekám, jestli necvakne náš zámek. Je ale pořád ticho. V tu chvíli už mám špatný pocit, tak vezmu mobil z nočního stolku a dívám se, kdy byl Tomáš naposledy online. Zjistím, že někdy kolem deváté a od té doby nic. Přes den je to běžné, ale večer, když má přijít domů, mě to znejistí. Zkusím mu dvakrát zavolat – telefon zvoní, ale nikdo to nebere. Ležím v posteli a cítím, jak mi tuhne žaludek. Nakonec jdu vzbudit Marka, že mám strach. On mě uklidňuje, že dřív občas přespal u kamaráda a jen nám to zapomněl říct a že se jen někde zakecal, ale já v sobě cítím, že tentokrát je to nějak jiné.
Noc, kdy fantazie vytváří ty nejhorší scény
Zbytek noci skoro nespím. Chvíli ležím v posteli, koukám do stropu, pak vstanu, projdu byt a podívám se z okna, jestli neuvidím jeho postavu přicházet od zastávky. Dělám to pořád dokola. V hlavě mi běží všechny možné scénáře. Od toho nejjednoduššího, že si rozbil telefon a nemá jak napsat, až po nějakou rvačku, policii nebo zranění někde na ulici. Nadávám si, že jsem mu večer nevolala dřív, že jsem se spokojila s jednou zprávou o prodloužené směně. Kolem třetí ráno už zvažuji, že zavolám na policii a zeptám se, jestli se něco nestalo. Ale zastaví mě pocit trapnosti, že budu dělat poplach kvůli „neposlušnému puberťákovi“, který možná jen přespal u kamaráda a vypnul si mobil. Nakonec si nastavím budík na šestou s tím, že jestli se do té doby neozve, už to nebudu řešit jen v hlavě, ale skutečně začnu něco dělat.
Ráno sedím v kuchyni s hrnkem kafe v ruce, ještě v pyžamu, a zírám do mobilu. Pořád kontroluju, jestli se u jeho jména neobjeví zelená tečka, nebo aspoň nějaký náznak, že se zase připojil. Jsem nervózní, ale navenek jen sedím a civím na displej. Místo toho mi kolem půl sedmé zazvoní neznámé číslo. Chvilku váhám, jestli to zvednout, protože neznámá čísla často ignoruju, ale tentokrát se rozhodnu hovor přijmout. Ozve se ženský hlas, představí se jako sestra z nemocnice a ptá se, jestli jsem maminka Tomáše. V tu chvíli se mi zastaví dech. Řekne mi, že měl včera večer autonehodu a je u nich na pozorování. Chvíli tomu nerozumím, vůbec nechápu, jak se z cesty z brigády ze skladu stane autonehoda a pobyt v nemocnici. Až pak mi dojde, proč se nevrátil domů, proč nepsal. Do očí se mi nahrnou slzy úlevy, že žije, i hrůzy z toho, co se mohlo stát.
Telefonát z nemocnice, který převrátí ráno naruby
Během hodiny jsme s Markem v nemocnici. V čekárně skoro nemluvím, jen držím kabelku a kartičku pojišťovny, jako bych se bála, že něco zapomenu. Když nás pustí za ním, Tomáš leží na lůžku s odřeninami na čele a vypadá trochu otlučeně, ale je živý a při vědomí. Mluví tiše, ale normálně. Vysvětluje nám, že kolega, co ho vezl domů, dostal na mokré silnici smyk a narazili do svodidel. On skončil na urgentu a mobil měl v bundě, která zůstala v autě. Říká, že celou noc lítal mezi vyšetřeními, že byl napojený na kapačku a spíš pod prášky než úplně při vědomí. Když ho ráno pustili z posledního vyšetření a trochu se probral, poprosil sestru, aby mi zavolala, protože se k mobilu ještě nedostal. Sedím u jeho postele, držím ho za ruku a myslím na jediné: jak málo stačí mezi obyčejným „přijdu pozdě“ a tím, že se člověk vůbec nevrátí. V tu chvíli mi dochází, že ho už nikdy nebudu brát jako samozřejmost, i když se druhý den zase vrátí k obyčejnému pubertálnímu remcání a bordelu v pokoji.
