Článek
Seděla jsem v kuchyni obalovala kapra, v obýváku běžely pohádky a mezi tím jsme se s manželem poštěkávali kvůli úplným hloupostem. Jestli se kapr udělá včas, kdo zapomněl koupit majonézu, proč je v obýváku zas nepořádek. V hlavě mi přitom pořád běželo, jak jsme poslední týdny před synem nahlas řešili, že si letos nemůžeme dovolit moc dárků. On seděl u televize, ale cítila jsem, že nás poslouchá. Byl tichý, víc než jindy. Moje máma v obýváku skládala cukroví na talíře, kolem ní se motala naše kočka a všechno to vypadalo jako typický Štědrý den. Jen ve mně byl tlak, že musím stihnout všechno a že i když už je syn větší, pořád kolem něj hrajeme to naše divadlo s Ježíškem. Bylo mi to trochu trapné, ale neměla jsem kapacitu to řešit. Dárky jsem měla narychlo schované v naší vestavné skříni, jen tak pod bundou, a doufala jsem, že si toho nikdo nevšimne.
Když šustění z ložnice něco skrývá
V jednu chvíli jsem měla kuchyň plnou drobků, ruce od strouhanky a už jsem to nedávala. Na syna jsem zavolala z kuchyně, ať mi z ložnice přinese vysavač. Bylo to to nejlogičtější, co mě napadlo. Vůbec mi nedocvaklo, že hned vedle vysavače je ta naše skříň s dárky, zamaskovanými úplně směšně. Slyšela jsem, jak se v ložnici chvíli něco šustí, ale myslela jsem si, že se tam zdržel s kočkou, která tam často spí. Bylo ticho, ale v tom předvánočním shonu jsem tomu nevěnovala pozornost. Až když se pořád nevracel a ten klid mi začal být divný, odložila jsem mísu a šla se podívat, co tam tak dlouho dělá.
Vešla jsem do ložnice a uviděla ho sedět na zemi. Před sebou měl napůl rozbalenou krabici se stavebnicí, o které mluvil už několik měsíců. V obličeji měl směs nadšení a vyděšení, jako by ho někdo přistihl při něčem zakázaném. V tu chvíli mě přepadl silný pocit, že je po překvapení, po Ježíškovi, po celé té snaze udělat mu hezký večer, i když máme letos míň peněz. Než jsem se stihla nadechnout, vyletělo ze mě: „Co si to dovoluješ, vždyť jsme se tak snažili!“ Manžel za mnou během vteřiny přiběhl, viděl otevřenou krabici a začal na něj: že nemá právo lézt do skříně, že se cizí věci neotvírají, že tohle se prostě nedělá. Syn jen seděl, držel tu krabici oběma rukama a díval se na nás. V očích se mu začaly lesknout slzy.
Jedna věta, která zlomila náš vztek
Já jsem v tom vypětí pokračovala. Vysypala jsem na něj, že jsme mu říkali, že letos moc dárků nebude, že by si toho měl vážit, že nám to teď úplně zkazil. Byla jsem naštvaná, zklamaná, unavená, všechno dohromady. Z obýváku k nám doletěla poznámka mojí mámy, která slyšela jen konec scény: něco o dnešních rozmazlených dětech, které si ničeho neváží. A v tom se na nás syn podíval, úplně jinak, než u něj bývá zvykem. Tichým hlasem řekl, že se jen chtěl ujistit, jestli pro něj letos vůbec něco bude, když pořád říkáme, že na něj nejsou peníze. A pak dodal větu, která mě úplně zastavila: že se bál, že je pro nás moc drahej.
V tu chvíli bylo v ložnici úplné ticho. Jakmile to dořekl, ucítila jsem, jak se mi stáhl žaludek. Došlo mi, jak musely ty naše věty o penězích v posledních týdnech vypadat z jeho pohledu. Jak často jsme před ním mluvili o tom, co si „kvůli němu“ nemůžeme dovolit, jak nás to všechno stojí moc peněz. Všechna moje připravená kázání o zkažených Vánocích najednou úplně ztratila smysl. Místo vzteku se mi chtělo brečet. Sedla jsem si k němu na zem, jemně mu vzala krabici z rukou a položila ji vedle nás. Omluvila jsem se mu, že jsme to celé špatně podali, že jsme nervózní z peněz, ale že to nemá nic společného s tím, jak moc ho máme rádi. Že není drahej, ale náš. Manžel stál opřený o futro, nic neříkal, ale bylo vidět, že ho to zasáhlo úplně stejně.
Otevřená pravda místo vánočního divadla
Pak jsme začali řešit, co s tím dárkem. Dohodli jsme se, že tu stavebnici zkusíme znovu nějak zabalit, aby měl večer aspoň trochu radost z rozbalování. Ale zároveň jsme si oba uvědomili, že už z toho nechceme dělat žádné divadlo s Ježíškem. Seděli jsme tam tři na zemi a poprvé jsme s ním o tom mluvili úplně otevřeně. Vysvětlili jsme mu, že jsme unavení, že se bojíme, jak to finančně zvládneme, ale že to není jeho vina. Že jsme rádi, že ho máme, a že kdybychom si měli vybrat, jestli dárky, nebo jeho, tak je to jasné. On jen tiše kývl, přestal se třást a řekl, že mi klidně půjde pomoct do kuchyně, když toho mám tolik. V tu chvíli jsem cítila, jak z nás všech opadá napětí, které se u nás doma drželo už týdny.
Večer u stromečku byl jiný než jiné roky. Možná méně „pohádkový“, ale nějak víc opravdový. Dárků pod stromkem bylo opravdu míň a byly skromnější, ale nikdo to moc neřešil. Syn si rozbalil znovu zabalenou stavebnici a usmál se, ale už tam nebyla ta nervozita, spíš úleva. Víc jsme si povídali, smáli se, i máma byla překvapivě klidná a bez tradičních poznámek. Seděla jsem tam, dívala se na ně a v hlavě mi pořád zněla ta jeho věta o tom, že je pro nás moc drahej. Uvědomila jsem si, jak snadno se dítě chytí našich dospěláckých vět a přetočí si je proti sobě. A že ten jeden předčasně rozbalený dárek nám nakonec večer nezničil, ale spíš zachránil. Od té doby si dávám mnohem větší pozor na to, co před ním o penězích říkám. A taky na to, že dárky nejsou potvrzení lásky – tu musíme ukazovat jinak a častěji než jen jednou za rok pod stromečkem.
