Článek
Když se ke mně a příteli před pár týdny nastěhovala jeho máma, říkala jsem si, že to nějak zvládneme. Máme malý byt 2+kk, ona skončila po rozvodu v podnájmu, který jí nevyhovoval, a v našem městě nemá nikoho blízkého. Bylo mi jí lidsky líto a přišlo mi samozřejmé jí nabídnout pomoc. Zároveň jsem ale už od začátku cítila, že to nebude jednoduché. Má potřebu komentovat skoro všechno, co děláme – od toho, jak vaříme, po to, kdy chodíme spát. Snažila jsem se být trpělivá a říkat si, že je to jen dočasné a že horší období se v životě prostě někdy překousne.
Ložnice jako poslední útočiště, které padlo
Jediným místem, kde jsme měli trochu klid, byla ložnice. Tam jsem měla pocit, že aspoň trochu vypnu a budu „doma“. Jenže ani tam to nebylo stoprocentní. Ona má ve zvyku chodit všude bez zaklepání, včetně našeho pokoje. Několikrát jsem na to mezi řečí narážela. Třeba jsem jednou řekla: „Hele, prosím tě, když máme zavřené dveře od ložnice, tak aspoň zaklepej, jo?“ Ona to pokaždé shodila slovy typu: „Vždyť jsme rodina, ne?“ a tím to skončilo. Říkala jsem si, že to snad časem pochopí sama od sebe. Jedno víkendové ráno jsme s přítelem zůstali déle v posteli, nikam jsme nespěchali, začali jsme se mazlit. Dveře byly zavřené a pro mě to bylo jasné znamení, že tam teď prostě nemá chodit.
Najednou se dveře otevřely dokořán a ona bez jakéhokoliv zaklepání vpadla dovnitř se slovy: „Nesu vám prádlo.“ Zůstali jsme úplně zaražení. Já napůl nahá, automaticky jsem se schovala pod peřinu, přítel vyskočil z postele. Ona se na nás podívala pohledem, jako kdyby nás nachytala při něčem hrozně nevhodném, a utrousila: „Tohle přede mnou dělat nebudete.“ V tu chvíli jsem byla tak v šoku z té trapné situace, že jsem nebyla schopná říct ani slovo. Jen jsem cítila, jak se ve mně míchá stud, vztek a bezmoc. V hlavě jsem si pořád opakovala: „Tohle se fakt stalo? V našem pokoji?“
Z trapasu se stala nečekaná obžaloba
Zbytek dne byl strašně dusný. Skoro s námi nemluvila, práskala talíři, tvářila se dotčeně, jako by jí někdo ublížil. Přítel se to snažil zlehčit, říkal něco jako: „Hele, byla to nešťastná náhoda, příště si dá víc pozor.“ Jenže mně vadilo hlavně to, že ji ani nenapadlo se omluvit, že vlezla k nám do ložnice bez zaklepání. Pořád jsem si ten moment přehrávala v hlavě a pokaždé se mi stáhl žaludek, když jsem ji potkala v kuchyni. Měla jsem chuť to neřešit, ale zároveň jsem cítila, že když to přejdeme, bude to horší. Večer jsem řekla příteli, že pokud to nějak neotevřeme a neřekneme jí, jak nám bylo, tak mezi námi třemi zůstane jen ticho a křivdy.
Nakonec ani nebylo potřeba, abychom něco začínali my. Večer si nás sama zavolala do obýváku se slovy, že „si musíme něco vyjasnit“. Sedli jsme si a ona začala tím, že prý není normální, abychom se takhle chovali, když „je tady starší člověk v bytě“. Tvrdila, že jí to přišlo vůči ní neuctivé a že má pocit, že na ni vůbec nebereme ohled. Seděla jsem tam a nevěřícně poslouchala, jak celou situaci otočila tak, že viníci jsme my, ne ona. Ani jednou nezmínila, že přišla bez zaklepání do naší ložnice. V tu chvíli mi došlo, že pokud zase ustoupím a začnu se omlouvat, potvrdím tím, že je to v pořádku.
Konečně nastavené hranice, i když křehké
Nadechla jsem se a řekla jí klidně, ale na rovinu, co si myslím. Že chápu, že jí naše situace není příjemná, že pro ni musí být těžké být po rozvodu v cizím bytě. Ale že v ložnici máme právo na soukromí a že minimální slušnost je zaklepat a počkat na odpověď. Řekla jsem jí taky, že je to náš byt, my tady žijeme jako pár, a společné bydlení s ní neznamená, že přestaneme mít vlastní život. Přítel chvíli mlčel, pak se ke mně přidal a zopakoval, že odteď je zaklepání prostě pravidlo, na kterém trváme oba. Ona byla nejdřív strašně dotčená, říkala něco jako: „No tak to pardon, to abych se bála tu pohnout,“ tvářila se, že ji vyhazujeme. Pak ale podrážděně zamumlala: „Teda dobře,“ a odešla na gauč do obýváku.
Další dny byla mezi námi napjatá atmosféra. Mluvili jsme spolu spíš věcně, žádné dlouhé debaty. Ale všimla jsem si, že od té chvíle před vstupem do ložnice začala klepat a většinou počká, až ji pozveme. Pořád jsem se cítila divně, když jsem si ten incident vybavila, trochu jsem se před ní styděla, i když vím, že jsme nic špatného neudělali. Zároveň jsem ale cítila úlevu, že jsem se dokázala ozvat. Došlo mi, že kdybych v té konfrontaci mlčela, její chování by pokračovalo a mě by to dál užíralo. Teď náš vztah není nijak vřelý, spíš opatrně zdvořilý, ale mám pocit, že je v něm aspoň jasnější respekt k našim hranicím. A to je pro mě v tomhle malém bytě možná to nejdůležitější.
