Článek
Týden před Štědrým dnem jsem v hlavě neřešila skoro nic jiného než bramborový salát. Letos jsme se s partnerem domluvili, že Vánoce budou u nás, a automaticky z toho vyplynulo, že salát dělám já. Věděla jsem, jak moc je tchyně na ten svůj pyšná, a bylo mi jasné, že ho bere skoro jako svoji doménu. Chtěla jsem ale ukázat, že to zvládnu, a hlavně jsem chtěla, aby se u nás cítila dobře celá rodina. Projížděla jsem recepty, volala mámě, porovnávala, co dělává ona a co jsem dělala dřív já. Nakonec jsem to zkombinovala a vznikl „můj“ salát. Doma jsme si z toho dělali legraci a s partnerem mu začali říkat můj „slavný salát“, protože jsem ho neustále řešila. I při krájení zeleniny jsem cítila nervozitu, ale zároveň jsem byla trochu pyšná, že jsem se do toho pustila.
První komentář tchyně, který změnil večer
Když v den D zazvonil zvonek a ve dveřích se objevili jeho rodiče, v žaludku se mi všechno stáhlo. Tchyně se ani nevyzula a už mezi řečí poznamenala, že je zvědavá, „jak dopadne ten tvůj slavný salát“. Usmála jsem se, jako že chápu vtip, ale v jejím tónu bylo něco, co mi nebylo příjemné. Nebylo to vyloženě zlé, spíš takový lehce jedovatý podtón, který už od ní znám. Tchán se začal vyptávat na stromeček, partner jim nabídl cukroví, aby se pozornost přesunula jinam. Já jsem toho využila a šla dodělat poslední věci do kuchyně, hlavně proto, abych se trochu uklidnila a srovnala si dech.
Večeře začala docela hezky. Ryba voněla, svíčky hořely, všichni si povídali. Pak přišel okamžik, kdy jsem donesla salát ve skleněné míse na stůl. Připadala jsem si, jako bych musela něco obhájit. Každý si nandal porci, chvíli se jen ozývalo cinkání příborů a já sledovala, jak se tváře ostatních skoro nemění. Tchyně po chvíli nabrala další lžíci, podívala se na mě a řekla, že „to má nějak zvláštní chuť“. V tu ránu mi proběhlo hlavou, jestli jsem něco nepřesolila, nezkazila brambory nebo nedala špatnou majonézu. Najednou jsem místo jídla vnímala hlavně to, jak se mi stahuje krk.
Veřejná kritika u štědrovečerního stolu
Místo aby to nechala u jedné poznámky, začala můj salát u stolu rozebírat do detailu. Říkala, že je moc kyselý, přitom málo dochucený, a že „oni jsou zvyklí na něco úplně jiného“. Pořád ho porovnávala se svým salátem, jako kdybychom soutěžily, komu se ten večer povede víc. Občas přidala větu typu: „Ale tak, když jsi to dělala poprvé, no…“ Seděla jsem tam, cítila, jak rudnu, a měla jsem pocit, že se všichni dívají jen na mě. Nevím, jestli to tak opravdu bylo, ale bylo mi hrozně. Místo abych si ten večer užila, jsem řešila, co na to kdo říká. Nakonec jsem jen tiše prohodila něco ve smyslu, že příště ho udělám jinak. Nechtěla jsem se hádat ani kazit atmosféru, ale uvnitř jsem byla hodně zaskočená.
Po večeři jsem se řekla, že uklidím v kuchyni, a utekla k dřezu. Byla to pro mě možnost se na chvíli schovat, nadechnout se a trochu se uklidnit. Partner za mnou po chvíli přišel, opřel se o linku a opatrně se zeptal, jestli jsem v pohodě. Bylo na něm vidět, že mu celá situace taky není příjemná. Řekla jsem mu na rovinu, že mě to zasáhlo, protože jsem se snažila, a místo nějaké rady nebo klidné poznámky jsem dostala veřejnou kritiku u štědrovečerního stolu. On jen přikývl a řekl, že je na podobné poznámky od mámy vlastně zvyklý a nevnímá je už tak ostře, ale že mu nedošlo, jak to může působit na někoho, kdo to takhle naučené nemá. Dodal, že příště se mě zastane a nenechá to zajít tak daleko.
Sbírám odvahu říct jí, co cítím
Ještě ten večer, když tchyně donesla do kuchyně pár talířů, jsem cítila, že to nechci nechat úplně být. Nasbírala jsem v sobě trochu odvahy a klidným hlasem jí řekla, že mě její poznámky před ostatními hodně zranily. Nešlo mi o hádku, spíš o to dát najevo, kde mám hranici. Vysvětlila jsem jí, že když mi bude chtít něco poradit k jídlu nebo čemukoli dalšímu, budu radši, když mi to řekne v soukromí a ne před všemi. Nejprve krčila rameny a působila dotčeně, jako by vůbec nechápala, proč to řeším. Pak ale trochu zjemnila a řekla, že to nemyslela zle, že je prostě zvyklá říkat věci na rovinu. Víc se k tomu nevracela.
Když večer odjeli a v bytě se konečně udělalo ticho, sedla jsem si na gauč a všechno na mě dolehlo. Byla jsem vyčerpaná, trochu ponížená, ale zároveň se mi ulevilo. Uvědomila jsem si, že to bylo poprvé, co jsem se před ní nějak jasně zastala sama sebe, i když jen v kuchyni o samotě. Ten salát mi možná úplně nevyšel podle jejích představ, ale došlo mi, že to celé není jen o jídle. Je to i o tom, že se postupně učím nastavovat si hranice v rodině, do které jsem se nepřivdala, ale kterou jsem k sobě pustila. A že příště pro mě nebude tak těžké říct, co mi je a co už je na mě moc.
