Článek
Dopoledne na Štědrý den stojím v kuchyni, míchám bramborový salát s jogurtem místo majonézy a mám ze sebe dobrý pocit. Připadá mi, že dělám něco pro sebe i pro nás, že se učíme jíst trochu rozumněji, i když je svátek. S manželem jsme se na téhle úpravě domluvili předem, jasně a bez hádek, a mně se líbí, že jsme konečně sehraní. V duchu si říkám, že tohle je konečně náš Štědrý den. Po letech, kdy jsem dělala salát přesně podle tchynina receptu, i když se mi do toho nechtělo, jen abych nemusela nic vysvětlovat. Těším se, že jí ukážu, že i „naše“ verze může být dobrá a že to třeba jednou vezme jako samozřejmost.
Mísa v utěrce a ztuhlý úsměv
Kolem poledne slyším na chodbě hlasy, otevřou se dveře a tchyně s tchánem vcházejí dovnitř. Ještě ve dveřích vidím tu velkou plastovou mísu, zabalenou v utěrce, kterou drží oběma rukama. Se smíchem prohlásí, že přinesla „náš salát, pro jistotu, kdyby vám ten dietní nikdo nejedl“. Na moment mi ztuhne úsměv. V té větě slyším, že automaticky počítá s tím, že ten můj nebude stát za nic. Hlavou mi proběhne, že to není poprvé, co přinesla něco „pro jistotu“. Vezmu mísu, odnesu ji do kuchyně, navenek se chovám normálně, ale uvnitř cítím, jak ze mně to celé sváteční nadšení rychle odpadá.
V kuchyni mísu jen odložím na linku a začnu se trochu zbytečně hlučně motat kolem příprav. Vržu zásuvkami, přerovnávám věci, které není potřeba přerovnávat, jen abych ze sebe dostala ten nepříjemný pocit. V hlavě si přehrávám, jak jsem včera krájela zeleninu, ochutnávala, dolaďovala chuť. A teď mám pocit, že to bylo vlastně zbytečné, protože „ten správný“ salát stejně dorazil s ní. Manžel přijde do kuchyně pro příbory, všimne si mého obličeje a jen pokrčí rameny: „To máma tak nemyslí.“ Jenže mně právě vadí to, že se tohle „nemyslí“ opakuje. Vybaví se mi loňsko, kdy přinesla svoje řízky „pro jistotu“, a rok předtím krabici cukroví, kdyby nám „to vaše došlo“. Vypadá to jako maličkosti, ale v tu chvíli mě to všechno dohromady dost rozhodí.
Když konkurence není konkurencí, ale záchranou
Odpoledne začnu chystat stůl na večeři. Beru talíře, skleničky, ubrousky a mezi tím vezmu i tu její mísu, že ji dám do lednice na později, aby nezavazela. Cestou mě ale přemůže zvědavost. V kuchyni zůstanu sama, odložím ji na linku a nadzvednu víko. Čekám klasický hutný bramborový salát s velkou dávkou majonézy, přesně ten, jaký dělá každý rok. Místo toho vidím něco úplně jiného: spoustu uvařené mrkve, kousky kuřecího masa, skoro žádné brambory, všechno jen lehce zakápnuté olejem. Chvíli na to koukám a vzpomenu si na loňsko, jak sedí u stolu po operaci žlučníku, před sebou suché rohlíky, a tvrdí, že jí nic nechybí a že je úplně v pohodě.
Dojde mi, že tenhle salát zřejmě není konkurence tomu mému, žádné „já to umím líp“, ale její pokus, jak si v klidu zajistit něco, co může jíst. Bez toho, aby kvůli ní kdokoli měnil celé menu nebo se na ni díval jako na tu, která všechno komplikuje. Najednou se za svoje naštvání skoro stydím. Uvědomím si, jak rychle jsem si to vyložila jen pohledem „zase mě shazuje“. Položím víko zpátky, utřu si ruce do utěrky a jdu za ní do obýváku. Sedí na gauči, povídá si s dětmi a já se jí mezi řečí zeptám, jestli má pořád tak přísnou dietu kvůli žlučníku. Nejdřív to shazuje, že už je to lepší, ale pak uzná, že klasický salát by jí asi nesedl a že nechtěla, abychom kvůli ní něco upravovali.
Dva saláty na stole, nový pohled
Vrátím se do kuchyně s tím, že nechci, aby její mísa skončila někde v koutě jako tajná nouzovka. Připadá mi fér dát oba saláty vedle sebe, jako rovnocennou součást stolu. Přendám oba do trochu hezčích mís a postavím je blízko sebe. Než jdeme jíst, ještě se za ní nakloním a zeptám se, jestli jí nebude vadit, když před ostatními zmíním, že ten její je dietní kvůli žlučníku. Mávne rukou, že klidně, že o nic nejde. U večeře pak nahlas řeknu, že babička přinesla speciální lehčí verzi, kdyby chtěl někdo zkusit i něco jiného. Děti se hned chytnou a z legrace si nandají z obou, tchán ochutná ten její a prohlásí, že je vlastně docela dobrý. Vidím, jak se tchyně trochu uvolní, víc se zapojí do hovoru a nepůsobí už tak napjatě jako po příchodu.
Během večeře o tom celou dobu přemýšlím. Dochází mi, jak málo někdy vidím za jejími poznámkami a gesty něco jiného než kritiku vůči sobě. Jak rychle si všechno vykládám jako „zase nejsi dost dobrá“. Napadne mě, že kdyby mi rovnou řekla: „Hele, já ten majonézový nemůžu, uděláš mi prosím jeden dietní?“, vůbec by mi to nevadilo. Udělala bych jí ho ráda. Jenže ona se asi bojí být „ta náročná“, tak si to řeší po svém. Uvědomím si, že příště se radši dřív zeptám, co za tím „pro jistotu“ vlastně je, než abych se potichu urazila. A pokaždé, když od té doby slyším její „já jsem radši něco vzala“, snažím se nejdřív zjistit, jestli v tom není spíš obava než snaha mě shodit.
