Článek
Už několik týdnů před těmi Vánocemi jsem měla v hlavě jedinou myšlenku: ať to zvládnu. Byly to první svátky, které jsme s manželem pořádali u nás v bytě, a já jsem chtěla ukázat, že to zvládnu stejně dobře jako jeho máma. Připravila jsem svůj bramborový salát, trochu lehčí a křupavější, než na jaký byli zvyklí. U stolu jsem cítila, jak jsem napjatá, i když jsem se snažila chovat uvolněně. A pak přišlo první sousto. Tchyně se ušklíbla a nahlas pronesla: „Ten tvůj salát chutná jak výčitky.“ U stolu to ztichlo a mně v tu chvíli úplně zmizel úsměv z obličeje.
Jedna věta a celé svátky jinak
Reakce ostatních byla rozpačitá. Někdo se zasmál, spíš z povinnosti, někdo sklopil oči do talíře. Manžel jen zamumlal, že je to dobrý, ale nijak víc se do debaty nepustil. Já jsem neřekla nic, protože jsem cítila, že kdybych otevřela pusu, buď se rozbrečím, nebo vyjedu. Tak jsem jen jedla dál a snažila se tvářit, že se nic neděje. Večer v ložnici to ale samozřejmě vyplulo na povrch. Řekla jsem mu, jak moc mě to urazilo, když jsem se s večeří tolik dělala. On se mě snažil uklidnit, že jeho máma má „svůj humor“ a že to nemyslela zle, ale viděl, že jsem z toho opravdu špatná. Nakonec slíbil, že si s ní o tom zkusí promluvit.
Druhý den jí volal a zkusil jemně nadhodit, že mě ta poznámka mrzela. Slyšela jsem ho z vedlejšího pokoje. Tchyně to shodila s tím, že to přece byla legrace a že se nemám hned urážet. V tu chvíli mi došlo, že omluva asi jen tak nepřijde, a že pokud chci, aby mě v kuchyni začala brát vážně, budu to muset zkusit jinak. Když se blížily její narozeniny a plánoval se rodinný oběd u ní doma, nabídla jsem, že jako přílohu přinesu bramborový salát. Napsala jsem do rodinné skupiny, že klidně udělám i dvě verze, když jí ten můj tak utkvěl v paměti. A zároveň mě napadlo, že bych mohla tu její hlášku otočit v malou hru a dát tím nenápadně najevo, kde mám hranice.
Tichá salátová odveta se blíží
Den před oslavou jsem u nás doma stála u linky skoro celé odpoledne. Udělala jsem dvě velké mísy salátu: jeden přesně podle tchynina receptu, který mi kdysi trochu neochotně nadiktovala, když jsem se ptala na „rodinný“ salát. Druhý byl ten můj, který jsem si pro sebe začala označovat jako „výčitkový“. Oba jsem dala do stejných misek a označila je jen neutrálně „A“ a „B“, aby nikdo nepoznal, co je co. Večer jsem manželovi vysvětlila, co mám v plánu, a poprosila ho, aby u stolu navrhl slepou degustaci jako legraci. Řekl, že to zní fér, a souhlasil. Jeho podpora pro mě byla důležitá, nechtěla jsem působit, že si jdu vyřizovat účty.
U tchyně doma jsem při vybalování jen klidně oznámila, že jsem udělala dvě varianty bramborového salátu – jednu klasiku podle ní a jednu svou lehčí. Obě mísy jsme dali mezi ostatní jídlo. Po polévce manžel navrhl, že když máme dva různé saláty, mohli bychom udělat malou soutěž, který se stane „oficiálním rodinným“. Všichni se toho ochotně chytili, u stolu začala živější nálada. Tchyně sebevědomě prohlásila, že je jí předem jasné, který vyhraje, a přidala pár vtípků na téma „moderní odlehčené saláty“. Každý si nabral z misky A i B a chvíli se rozebíraly rozdíly – kdo má radši víc majonézy, kdo víc zeleniny. Pak jsme hlasovali zvednutím ruky. Většina, včetně tchyně, zvedla ruku pro B.
Slepá degustace, která změnila vztahy
Když bylo po hlasování, cítila jsem směs nervozity a zadostiučinění. Všichni se na mě otočili, co z toho vyleze. V klidu jsem řekla, že „A“ je salát podle tchynina receptu a „B“ je ten můj, ten, co prý chutná jako výčitky. Na chvíli bylo úplné ticho. Pak se švagrová rozesmála a poznamenala, že jestli takhle chutnají výčitky, tak je bere na talíř kdykoli. Atmosféra se uvolnila. Tchyně zrudla, něco zabručela o tom, že asi mám šťastnou ruku na okurky, a trochu se pousmála. Bylo ale vidět, že o tom přemýšlí a že ji i trochu štve, že ji ostatní „nachytali“. Od té chvíle se spíš soustředila na jídlo a téma nechala být.
Po obědě, když jsme spolu v kuchyni sklízely nádobí, přišla ke mně blíž a tiše řekla, že to s tou poznámkou o výčitkách asi přehnala. Přiznala, že někdy řekne něco dřív, než si to promyslí, a že se jí těžko vzdává věcí, na které byla v rodině zvyklá mít monopol, včetně bramborového salátu. Bylo to poprvé, co takhle otevřeně mluvila. Já jsem jí na rovinu řekla, že mě její slova mrzí hlavně proto, že se snažím zapadnout a že mi na jejím názoru opravdu záleží. Nakonec jsme se domluvily, že příští Vánoce uděláme salát spolu napůl – z jejího základu a s mými „výčitkovými“ úpravami. Od té doby se z té hlášky stala spíš rodinná narážka, u které se všichni usmějeme, než něco, co mě zraňuje. A já mám pocit, že v té kuchyni už konečně nejsem za hosta.
