Článek
Když jsem po mateřské poprvé vyrážela aspoň na půlden do práce, chtěla jsem mít doma všechno co nejvíc připravené. Večer předem jsem dětem navařila, nandala oběd i svačiny do krabiček, popsala je fixou a vyskládala do lednice podle pořadí. V hlavě jsem si tak odškrtla: „Jídlo – hotovo.“ S tchyní jsme nikdy neměly vyloženě špatný vztah, ale ani blízký. Spíš zdvořilost, pár vět u kafe, občas nějaká její narážka na to, jak děti „moc hlídám, co jedí“ nebo že „na mrkvi se ještě nikdo nenajedl“. Většinou jsem to přešla s úsměvem, protože jsem neměla sílu pouštět se do debat.
Taška v kuchyni a šok z lednice
Ráno přišla s velkou nákupní taškou. Hned ve dveřích mi řekla, že si „něco přinesla s sebou“, a tašku odnesla do kuchyně. V tu chvíli mi to nepřišlo nijak zvláštní, myslela jsem, že má svoje jídlo na hlídání. Děti za ní nadšeně utíkaly, já jim dala pusu, v rychlosti tchyni ukázala lednici: „Tady jsou obědy, tady svačiny, všechno je popsané.“ Kývla, že ví, a já běžela na autobus. V hlavě jsem přepínala na jiný režim a říkala si, že je vlastně fajn, že nám s hlídáním pomáhá.
Když jsem se odpoledne vrátila, děti byly spokojené a upatlané od něčeho sladkého kolem pusy. Tchyně se usmívala a říkala: „Papali krásně, všechno snědli, vůbec nefňukali.“ Byla jsem unavená a trochu v euforii z prvního pracovního dne, tak jsem jí jen poděkovala, že to zvládla, a rozloučila se. Jakmile za ní zaklaply dveře, šla jsem automaticky do kuchyně uklidit a podívat se, co zbylo. Otevřela jsem lednici a zůstala stát. Všechny moje krabičky tam stály přesně tak, jak jsem je ráno nechala. Netknuté, jen posunuté dozadu.
Ignorované krabičky, staré poznámky a slzy
Vedle nich byly jiné krabičky a misky, které jsem neznala. V jedné omáčka s knedlíky, v druhé uzeniny, v další velké kusy buchty posypané cukrem. Došlo mi, že děti celý den jedly jen to, co si přinesla ona, a moje jídlo zůstalo úplně stranou, jako by tam ani nebylo. V tu chvíli se mi udělalo úzko a začaly mi téct slzy. Nebrečela jsem kvůli těm krabičkám nebo knedlíkům, ale kvůli tomu pocitu, že to, co dělám jako máma, pro ni nemá žádnou váhu. V hlavě se mi vybavily všechny její dřívější poznámky: „Na tomhle se kluci nenají“, „To je vaše nová móda“, „Já jsem svým dětem dávala normální jídlo.“ Najednou to do sebe všechno zapadlo.
Zbytek odpoledne jsem byla podrážděná a smutná. Na děti jsem se snažila usmívat, ale v sobě jsem měla pocit, že jsem selhala, protože jsem jí to předem neřekla jasněji. Taky mě štvalo, že věděla, že mladší má citlivé břicho a po těžkém jídle mívá problémy. Večer, když se partner vrátil, otevřela jsem lednici a ukázala mu svoje krabičky: „Podívej se, na to nikdo nesáhl.“ Vyprávěla jsem mu, co jsem našla a jak se cítím. On nejdřív mávl rukou: „Hlavně že jedli.“ Když ale viděl, že mám slzy v očích, ztišil se a začal mě víc poslouchat. Vysvětlila jsem mu, že nejde o to, jestli si občas dají knedlíky, ale o to, že ignoruje, co si domluvíme, a úplně nás jako rodiče přehlíží.
Společný rozhovor, nastavené hranice a kompromis
Nakonec řekl, že to chápe, a navrhl, že to zkusí s mámou otevřít on. Já jsem cítila, že kdybych do toho šla sama, buď vybuchnu, nebo se rozbrečím. Domluvili jsme se, že až příště přijde hlídat, přijde o něco dřív, já ještě zůstanu doma a ten rozhovor proběhne v klidu a společně. Ten den jsem byla nervózní už od rána. Když tchyně dorazila, sedli jsme si v kuchyni. Partner začal: „Mami, chceme ti poděkovat, že hlídáš. Zároveň ale potřebujeme, aby děti jedly hlavně to, co nachystá Míša. Je to pro nás důležité kvůli zdraví i kvůli tomu, že je to naše zodpovědnost.“ Ona se okamžitě ohradila, že to myslela dobře a že nechce, aby „měly hlad po těch vašich zdravých blbostech“. Bylo ale vidět, že ji překvapilo, že to bereme vážně a že jsme na to dva.
Chvíli to bylo napjaté. Partner zopakoval, že nejde o útok na ni, ale o naši společnou domluvu. Já jsem jen dodala: „Když nachystám jídlo a ty ho ani neotevřeš, mám pocit, že to, co dělám, vůbec nebereš v potaz.“ Chvíli mlčela a pak řekla něco ve smyslu, že dnešní doba je přecitlivělá, ale že když na tom tak trváme, tak to zkusí respektovat. Nakonec jsme se domluvili na kompromisu: hlavní jídlo budou děti jíst to, co připravím já, a když bude chtít, může jednou za čas přinést bábovku nebo něco malého navíc. Nebylo to ideální, ale aspoň nějaká jasná pravidla.
Při dalším návratu z práce jsem šla s obavami rovnou k lednici. Otevřela jsem ji a uviděla svoje krabičky prázdné, pěkně naskládané v dřezu. Uprostřed police stála forma s bábovkou, ze které chyběl kus. Děti pak nadšeně vyprávěly, že měly „mámin oběd“ a pak „bábovku od babičky“. Ulevilo se mi. Zároveň jsem cítila, že s tchyní asi nikdy nebudeme úplně na stejné vlně v tom, co je „normální jídlo“. Ale aspoň teď ví, kde máme jako rodiče hranice, a já mám pocit, že jsem se za sebe i za děti konečně postavila.
