Článek
Vracel jsem se z práce domů někdy v podvečer. Byl jsem už dost unavený a hlavou mi běželo, co všechno musím ještě stihnout. Zastavil jsem se v supermarketu „na rychlý větší nákup“, což už samo o sobě zní jako protimluv. Vzal jsem košík a začal ho plnit věcmi na pár dní – něco k večeři, snídaně, drogerie, pár věcí v akci, které jsem zahlédl na cedulích. V obchodě bylo narváno, všude lidi s košíky a vozíky, takové to typické odpoledne, kdy se všichni vracejí z práce. V duchu jsem si říkal, že to snad u pokladen nějak odsejpá, protože jsem chtěl být co nejdřív doma a mít nákup z krku.
U pokladen to začalo skřípat
Když jsem došel k pokladnám, bylo to přesně podle očekávání. Klasické pokladny měly dlouhé fronty, lidi tam stáli namačkaní za sebou, zatímco u samoobslužných to vypadalo na první pohled volněji. Chvilku jsem tam stál a zvažoval, jestli to nerisknout a jít k těm strojům. Jenže jsem měl košík plný různých drobností a věděl jsem z minula, že se to pořád seká, hlásí to chyby na váze a stejně tam pak musí přijít obsluha něco potvrdit. Navíc mě vždycky štval ten pocit, že dělám práci za ně a oni to ještě prodávají jako výhodu pro mě. Nakonec jsem to nekomplikoval, postavil se do fronty k normální pokladně a v hlavě se smířil s tím, že si prostě počkám.
Stál jsem tam dobrých deset minut, posouval se po malých krocích dopředu a nakonec už jsem byl druhý na řadě. V tu chvíli k nám přišla nějaká pracovnice a začala lidi přemlouvat, ať jdou na samoobslužné pokladny, že to prý půjde rychleji. Pán přede mnou se nechal ukecat, vzal košík a odešel, takže jsem se posunul až k pásu a začal vytahovat věci. Pokladní se na mě ani pořádně nepodívala, nepozdravila a skoro automaticky mi oznámila, že s takhle plným košíkem mám jít radši na samoobslužnou, že to pro mě bude rychlejší. V tu chvíli jsem cítil, jak ve mně začíná narůstat naštvání. Připadal jsem si, jako by se mě prostě chtěla zbavit, aby s tím neměla práci.
Výbuch u pásu a studená sprcha
Snažil jsem se zůstat v klidu a řekl jsem jí, že děkuju za radu, ale že radši zůstanu u ní. Na to protočila oči tak nápadně, že jsem si toho nemohl nevšimnout, a pronesla něco ve stylu: „No jo, ale pak si nestěžujte, že to trvá,“ a znovu ukázala směrem k těm strojům. V ten moment už mi to začalo vadit i z principu. Přišlo mi, jako bych dělal něco špatného jen tím, že chci, aby mě obsloužila u normální pokladny. Dřív než jsem se stihl zarazit, ze mě vyletělo nahlas: „Já si stěžovat nebudu, jen odmítám dělat práci za vás zadarmo, nejsem váš neplacenej zaměstnanec.“ Za mnou to trochu ztichlo, pár hlav se otočilo a já si v duchu řekl, že jsem to možná řekl až moc zostra.
Pokladní se zarazila, přestala na chvíli hýbat rukama a jen na mě koukala. Pak povzdechla a řekla, že s tím nic neudělá, že nás musí na samoobslužné posílat, protože to mají nařízené shora. V tu chvíli mi došlo, že to vlastně není o ní osobně, ale že mě štve hlavně ten systém, ve kterém se tváří, že nám vycházejí vstříc, ale ve skutečnosti jen šetří na lidech. Trochu jsem stáhl hlas a řekl jsem jí, že tomu rozumím, ale že přesto chci být normálně obsloužený u klasické pokladny. Nebyla z toho nadšená, bylo to na ní vidět, ale už nic dalšího neřešila a začala markovat moje zboží.
Podpůrný hlas z fronty a dohra
Celé to pak proběhlo v podstatě v tichu, jen s pípáním pokladny a přesouváním tašek. Když mi podávala účtenku, stál za mnou starší pán, který polohlasem poznamenal něco jako: „Máte recht, taky mě štve, jak z nás dělaj zadarmo personál.“ Trochu jsem se ušklíbl, protože jsem si ověřil, že si to nemyslím jen já. Zároveň mi ale bylo trochu trapně, že jsem z toho udělal scénu před ostatními, i když to nebylo nijak dramatické. Vzal jsem tašky, krátce poděkoval a vyšel ven.
Cestou domů jsem na to ještě chvíli myslel. Uvědomoval jsem si, že jsem tím samozřejmě nic zásadního nevyřešil. Z té jedné poznámky se samoobslužné pokladny nezruší a firmy nezačnou najednou masově nabírat pokladní. Ale přesto se mi nějak ulevilo, že jsem se tentokrát nepřizpůsobil jen proto, že to „tak dělají všichni“ a „je to rychlejší“. Měl jsem pocit, že jsem si aspoň sám před sebou ujasnil, že je v pořádku říct ne i u takové zdánlivé drobnosti, když mi to prostě není pohodlné a nedává mi to smysl.
