Článek
Ráno stojím v koupelně před zrcadlem, maluju si linky a v hlavě si jedu seznam. Porada, report, tři telefonáty, nákup po cestě domů. V břiše mám stažený žaludek a dýchám jen tak napůl, ale automaticky si narovnám záda a zkusím se usmát sama na sebe. Stejně to působí nějak cize. Vím, že dneska budou na poradě probírat čísla za kvartál, která jsem celou dobu odkládala, protože jsem z nich měla strach. Řeknu si jen: „Prostě to vydrž,“ popadnu tašku a jedu tramvají do práce úplně automaticky, ani si cestu neuvědomuju.
V práci mě chválí, uvnitř se třesu
Na poradě sedím rovně, mám před sebou blok, dělám si poznámky, občas přikývnu, když šéfová mluví o cílech a termínech. Uvnitř ale přepočítávám, co všechno jsem nestihla, a bojím se, že někdo vytáhne přesně ty věci, které jsem nechala být. Když se na mě šéfová obrátí s otázkou, automaticky spustím naučený klidný tón, vysvětlím, na čem pracuju, a dodám něco o tom, že „to dotáhneme do konce týdne“. Vidím, jak uznale kývne, a někdo vedle mě si zapíše nějakou poznámku. Napadne mě, že kdyby viděla, jak se mi pod stolem třesou ruce, asi by na mě nespoléhala tak samozřejmě. Místo toho jsem pro ni „ta, na kterou je spoleh“.
Po poradě za mnou přijde kolegyně, jestli nechci skočit na oběd. Automaticky ze mě vypadne, že mám moc práce, že si něco objednám k počítači. Ve skutečnosti mám strach, že kdybych seděla naproti ní delší dobu, povolí mi hlas a začnu brečet uprostřed restaurace. Zůstanu v kanceláři, přes aplikaci si objednám salát a mezitím bezmyšlenkovitě projíždím maily. Oči mi kloužou po řádcích, ale skoro nic nečtu doopravdy. Hučí mi v hlavě a nedokážu se pořádně soustředit, ale navenek to nejspíš vypadá, že jsem jen hodně soustředěná. Občas někdo projde a hodí poznámku typu „ty jsi dneska nějaká pilná“ a já se jen usměju.
Když i před blízkými hraju silnou
Odpoledne o pauze na kafe mi zazvoní telefon, volá máma. „Tak co, jak se máš? Už jsme se dlouho neviděly,“ řekne. Automaticky nasadím veselejší tón a odpovím něco jako: „Jo, v práci je to náročný, ale dobrý, víš jak.“ Přitom mám chuť jen říct, že jsem strašně unavená a že mám pocit, že mi všechno ujíždí. Místo toho poslouchám, jak si posteskne, že toho má taky hodně, a začnu ji uklidňovat, že to zvládne, že to vždycky nějak dopadlo. Mluvím s ní, jako bych byla v lepší kondici než ona. Když zavěsím, zůstanu chvíli sedět s telefonem v ruce a koukám do prázdna. Přijde mi, že jsem právě promrhala šanci být s někým upřímná. A cítím se ještě víc sama.
Cestou domů v tramvaji koukám z okna, ale spíš jen sleduju odrazy lidí ve skle. Slyším útržky rozhovorů, někdo řeší, co budou vařit, jiný se hádá po telefonu o nějaké blbosti. Připadá mi, že všichni kolem žijou nějak normálně, zatímco já působím jako „ta spolehlivá“ a neumím to změnit. V hlavě si přehrávám, co mě čeká večer: nákup, vaření, pár pracovních mailů, které jsem přes den odkládala. Řeknu si, že doma si konečně odpočinu, že před přítelem budu moct být upřímná. Vzápětí mě ale napadne, že i před ním se už dlouho tvářím, že jsem v pohodě, jen aby neměl starosti.
Drobnost stačí, aby se všechno sesypalo
Doma mě přítel přivítá ve dveřích, usměje se a zeptá se: „Tak jaký byl den?“ Bez přemýšlení odpovím: „V pohodě, jsem unavená, ale jde to.“ Všimnu si, jak si skoro neznatelně oddechne, jako by ho uklidnilo, že je všechno normální. V tu chvíli pocítím vinu, že mu lžu, i když se na to neptal nijak do hloubky. K večeři sedíme u televize, mluví hlavně on o svojí práci, o kolegovi, co zase něco zvoral. Přikyvuju, občas se zasměju ve chvíli, kdy se to ode mě čeká. Uvnitř ale cítím, jak se ve mně všechno hromadí a jak je čím dál těžší to zvládat. Jen nevím, jak s tím začít.
Když po večeři uklízím nádobí, nešikovně mi vyklouzne z ruky sklenička a roztříští se po celé kuchyni. Je to úplná blbost, nic velkého, ale v tu chvíli se mi nahrnou slzy do očí a začnu brečet úplně neúměrně tomu, co se stalo. Přítel se leknutím otočí: „Ty ses řízla?“ ptá se a běží ke mně. Já jen stojím, koukám na střepy a nejsem schopná ani odpovědět. Klekne si, zkontroluje mi ruce, jestli mi neteče krev, a pak se na mě podívá jinak, najednou vážně. „Co se děje?“ zeptá se potichu. A já poprvé místo klasického „nic“ ze sebe vykoktám: „Já už dlouho nejsem v pohodě. Fakt to nezvládám tak, jak to vypadá.“ Rychle shrneme střepy na jednu hromádku, on mě jemně odtáhne od linky a posadí mě na zem k lince vedle sebe. Obejme mě, nechá mě chvíli jen dýchat a pak se zeptá: „Chceš mi o tom povědět?“ A já začnu. Pomalými, kostrbatými větami mu popisuju, co se mi poslední měsíce honí hlavou, jak moc se bojím, že selžu, a jak jsem unavená z toho, že všem pořád ukazuju, že to zvládám.
