Článek
Když v rádiu od rána opakovali zprávy o kalamitě, vlacích, které stojí na trati, a autobusech, které ani nevyjely, připadalo mi to nejdřív skoro dobrodružné. Z práce mi napsali, ať nikam nejezdím a zůstanu na home office. Pavlovi přišla podobná zpráva. Najednou jsme před sebou měli celý den, zavření v našem 2+kk. Uvařila jsem si kafe, zapálila svíčku a v duchu si říkala, že si konečně „užijeme klidný den“. Pavel ale byl už od rána protivný, nadával na pomalý internet a pořád si mumlal, že takhle nic neudělá. Místo abych se těšila, že budeme spolu, cítila jsem z něj napětí a rozhodilo mě to víc, než bych čekala.
Zavření v bytě odhalilo staré vzorce
Dopoledne jsme seděli každý u svého počítače, ale v kuchyni jsme na sebe pořád naráželi. On si šel pro vodu, já chystala oběd, zasekl se ve dveřích, něco hledal ve skříňce. Potřebovala jsem, aby vyndal nádobí z myčky, protože byla plná čistého nádobí a mě pak čekala videoporada. Několikrát jsem mu to připomněla a on pokaždé jen „jo, potom“. Uvědomila jsem si, že se mi v hlavě spouští známý scénář, kdy mám pocit, že je všechno na mně. Místo abych to řekla normálně, vyjela ze mě sarkastická poznámka, jestli si myslí, že s námi doma bydlí nějaká uklízečka. Pavel se na mě podíval, bouchl skleničkou do dřezu a vyštěkl, že si jen pořád stěžuju a nikdy nejsem spokojená. V tu chvíli jsem se zarazila, ale bylo mi zároveň strašně líto, že to takhle vnímá.
Odpoledne se náš byt začal zdát ještě menší. Topení syčelo, venku pořád hustě sněžilo a já měla pocit, že není kam utéct, ani fyzicky, ani psychicky. Střídali jsme tichou domácnost a krátké hádky o úplných maličkostech. Jestli může být otevřené okno, když topíme. Jestli má být puštěná televize jen tak na pozadí. Kdo byl naposledy s košem. Věděla jsem, že to není o oknu ani o koši, ale nedokázala jsem to říct jinak než podrážděným tónem. On reagoval podobně. Po pár hodinách mi bylo těžko jen z té atmosféry. Vzala jsem si telefon, odešla na chodbu a zavolala kamarádce, jen abych byla na chvíli aspoň myšlenkami jinde.
Telefonát, který převrátil můj pohled na nás
Kamarádce jsem v rychlosti popsala, že máme s Pavlem „ponorku“, že je pasivní, že čeká, až všechno udělám, a pak je ještě naštvaný. Ona mě chvilku poslouchala a pak se klidně zeptala, jestli je tohle „jen teď v zimě“, nebo jestli takhle fungujeme delší dobu. V tu chvíli mi došlo, že tyhle mini hádky máme i v normální dny, jen jsou rozptýlené mezi prací, jeho fotbalem a mými večerními kurzy. Že už dlouho cítím, že nejsme tým. Že si každý plánujeme svoje a doma jen nějak vedle sebe fungujeme. Najednou jsem se slyšela, jak to říkám nahlas, a došlo mi, že jestli s tím něco chci dělat, nestačí si jen postěžovat do telefonu. Rozhovor jsem ukončila s tím, že se s Pavlem asi budu muset fakt bavit, ne jen sbírat argumenty proti němu.
K večeru se venku úplně setmělo a ten pocit, že jsme odříznutí od světa, zesílil. Sedli jsme si automaticky každý na jiný konec gauče a mezi námi bylo ticho a jen šum televize. Vydržela jsem to pár minut a pak jsem prostě řekla, že takhle už to nechci. Že se to dneska jen víc projevilo, ale že mám už měsíce pocit, že spolu nežijeme, jen se potkáváme v jednom bytě. Pavel se nejdřív bránil, že jsem přecitlivělá, že všichni jsou teď unavení a nervózní. Chvíli jsme se dohadovali o tom, kdo za co může, a pak z něj postupně vyšlo, že se doma necítí dobře, protože má pocit, že je pořád pod drobnohledem a kritizovaný. Bylo zvláštní slyšet, že to on vnímá zase takhle.
Poprvé mluvíme o tom, co chybí
Nakonec jsme se přes to obviňování dostali ke konkrétním věcem. Řekla jsem mu, že mi chybí společný čas, kdy nejsme jen vedle sebe u mobilu nebo každý u svého počítače. On řekl, že by občas potřeboval být doma chvíli úplně sám, bez mých dotazů a úkolů. Mluvili jsme o domácnosti, kde mám já pocit, že většinu věcí táhnu, a on zase, že se snaží, ale já si toho nevážím a stejně všechno předělám. Bylo to nepříjemné, ale najednou jsme aspoň mluvili o tom, co nám chybí, a ne o tom, kdo kdy vynesl koš.
Do noci jsme seděli u kuchyňského stolu, venku pořád padal sníh a já cítila únavu smíchanou s něčím, co se podobalo úlevě. Domluvili jsme se, že zkusíme pár konkrétních změn. Aspoň jeden večer týdně bez mobilů, jen pro nás dva. Jasněji si rozdělit domácí práce, abych neměla pocit, že všechno musím hlídat, a on aby věděl, co je na něm. A že když nás něco štve, máme to říct dřív, než z toho bude výbuch kvůli skleničce ve dřezu. Padlo i téma párové terapie, které jsme dřív oba shazovali jako zbytečné, a najednou nám nepřišlo tak vzdálené. Došlo mi, že ta zima za nic nemůže. Jen nás zavřela do malého prostoru a ukázala, co jsme dlouho odsouvali. A že teď je na nás, jestli to zase odsuneme stranou, nebo s tím opravdu něco uděláme.
