Článek
Když si ten den vybavím zpětně, byl to úplně obyčejný pracovní den. Pozdní odpoledne, v hlavě nákupní seznam a myšlenka, jak rychle zvládnout večeři. Cestou z práce jsem sjela k Lidlu, že vezmu pár věcí a budu za dvacet minut doma. Na parkovišti bylo dost plno, takže jsem nakonec zaparkovala do trochu těsnějšího místa mezi dvě auta. Chvíli jsem si prohlížela, kolik tam mám místa na obou stranách, ale neřešila jsem to nijak dramaticky, prostě normální parkování. Jen mi blesklo hlavou, že moje auto už je sice pár let staré, ale pořád jsem na něj opatrná, a tiše jsem doufala, že ho tam nikdo neťukne, než stihnu nakoupit. Vzala jsem si tašky z kufru a šla dovnitř, hlavou už jsem byla u regálu s pečivem.
Při obyčejném parkování se něco zvrtlo
Když jsem se vracela s nákupem, všimla jsem si dvou lidí, jak stojí opodál a tak nějak nenápadně pokukují směrem k mému autu. Nejdřív jsem si říkala, že si to možná jen namlouvám, ale jak jsem se blížila, bylo vidět, že si něco šeptají a pořád se dívají tím směrem. V tu chvíli jsem měla takový ten divný pocit v břiše, že něco nebude v pořádku. U auta jsem zpomalila a pohledem přejela zadní část. A tam, na nárazníku, čerstvý světlý šrám. Přesně na místě, kde předtím nic nebylo, to jsem věděla jistě. První reakce nebyl vztek, spíš takové ztuhnutí. Prostě: „A je to.“ Automaticky jsem začala hledat, jestli někde není papírek za stěračem, protože to je taková ta naděje, že se k tomu někdo postavil čelem.
Na řidičově stěrači fakt ležel přeložený lístek. Trochu se mi ulevilo, že tam aspoň něco je, a čekala jsem klasiku – jméno, telefon a stručné „omlouvám se“. Rozbalila jsem papírek a začala číst. „Dobrý den, omlouvám se, že jsem vám odřel nárazník. Manželka mi říkala, že je to místo moc úzké, ale já jsem to samozřejmě věděl líp. Teď má pravdu už podruhé. Tady je moje číslo, prosím, volejte jen vy, ona mi to dává sežrat dost.“ V půlce čtení jsem se prostě neudržela a začala se smát. Byl to takový ten smích, co přijde v momentě, kdy jste nervózní, uleví se vám a zároveň vám celá ta situace přijde trochu trapná. Stála jsem tam s lístkem v ruce, koukala na šrám a smála se textu od úplně cizího chlapa.
Když omluva na papírku rozesměje
Lidi, co postávali poblíž, se na mě otočili, asi čekali nějakou scénu, křik a hádku na parkovišti. Místo toho tam stojím, čtu si vzkaz a směju se. Ten první nával naštvání, který se ve mně stihl zvednout, mě docela rychle přešel. Z těch pár vět bylo cítit, že ten člověk je opravdu v rozpacích, ale zároveň si umí udělat legraci sám ze sebe. Ten mix omluvy a poznámky o manželce byl tak strašně lidský, že se mi prostě nechtělo být naštvaná. Ukázala jsem papírek pánovi, který právě parkoval vedle mě, a ten se tomu taky zasmál. Jen utrousil něco ve smyslu: „Hlavně že se našel někdo, kdo se přizná.“ Najednou to celé nepůsobilo jako dramatická nehoda, ale spíš jako historka, kterou člověk bude vyprávět u kafe.
Sedla jsem si do auta, položila nákup na sedadlo spolujezdce a chvíli jen tak dýchala, ať se srovnám. Šrám tam je, s tím už nic neudělám, říkala jsem si. Vytáhla jsem telefon, nárazník si rychle nafotila kvůli pojišťovně a pak jsem vytočila číslo z lístku. Ozval se nervózní mužský hlas a ještě dřív, než jsem stihla cokoli říct, se několikrát omluvil. Bylo slyšet, že je opravdu vyplašený a že to pro něj není jen nějaká banalita. Do toho v pozadí tu a tam hlas ženy, asi té zmiňované manželky. Řekla jsem mu, že jsem vzkaz četla a že mě upřímně pobavil. V tu chvíli úplně povolil a slyšela jsem, jak si úlevně oddechl a trochu se zasmál. Domluvili jsme se klidně, že to půjde přes pojišťovnu, vyměnili si údaje a domluvili se, že kdyby bylo potřeba něco doplnit, ozveme se. Žádné obviňování, žádné přetahování o „vinu“ nebo o to, kdo co zaplatí.
Telefonát, který všechno nečekaně uklidnil
Doma jsem pak šla k autu ještě jednou, v klidu a bez přihlížejících. Ten šrám jsem si prohlížela zblízka a došlo mi, že za ty roky už se na něm pár oděrek objevilo – drobné oděrky od nákupních vozíků, kamínek z dálnice, škrábanec od cizích dveří. Tohle byl jen další šrám navíc, nic, kvůli čemu bych nespala. V hlavě mi pořád běžela ta věta o manželce, která měla pravdu, a musela jsem se znovu usmát. Představila jsem si jejich rozhovor v autě, jak ona říká „nejezdi tam, je to úzké“ a on to stejně zkusí. Přesně ten typ drobných neshod, které asi zná spousta párů.
Celá situace mi nakonec připomněla, že se spousta nepříjemností dá vyřešit docela v klidu, když se druhá strana zachová férově. Ten papírek pod stěračem, i když tam stálo jen pár vět, udělal velký rozdíl. Kdybych přijela k odřenému autu bez jediného vzkazu, asi bych to v sobě nosila mnohem dýl a byla naštvaná na všechny řidiče kolem. Takhle z toho mám historku o cizím chlapovi, co měl odvahu se přiznat, a o jeho manželce, která „už podruhé měla pravdu“. A taky malou vlastní lekci: od té doby, kdykoli jedu k Lidlu, si na ten lístek vzpomenu a parkuju o něco opatrněji. Ne ze strachu, ale spíš proto, že se mi do dalšího podobného telefonátu úplně nechce.
