Článek
Byl to obyčejný pracovní den, kdy jsem toho měla v práci nad hlavu a těšila se, až přijdu domů, zavřu za sebou dveře a nebudu s nikým mluvit. Místo toho jsem ale ještě jela do supermarketu na „velký nákup“, abych měla na pár dní vystaráno. V kabelce jsem měla jen kartu, hotovost už roky skoro nenosím a vůbec jsem to neřešila. Obchod byl plný, u pokladen fronty, lidi unavení po práci, všichni tak nějak protivní. Když jsem se konečně dostala na řadu, v duchu jsem už byla doma v teplácích a chtěla jsem to mít co nejrychleji za sebou.
Karta zmizela právě u pokladny
Vykládala jsem věci na pás a mezitím automaticky koukala do mobilu na pracovní maily, které stejně počkaly, ale já měla pocit, že musím být pořád „v obraze“. Pokladní všechno namarkovala, řekla částku a já bez přemýšlení sáhla do přihrádky v kabelce, kde mám kartu vždycky. Nahmatala jsem klíče, kapesníky, staré účtenky, rtěnku, ale karta nikde. Říkala jsem si, že ji asi mám v jiné kapse, navenek jsem zůstala klidná, ale už jsem začala rychle přehrabovat všechno, co jsem v kabelce měla.
Po pár vteřinách, které mi připadaly nekonečné, jsem začala cítit za zády tu frontu. Někdo si nahlas povzdechl, jiný si odkašlal, někdo se trochu posunul blíž. Pokladní stála, čekala, já se omlouvala a opakovala, že kartu určitě mám, jen ji teď nemůžu najít. Začala jsem na pultík vyndávat jednu věc za druhou: peněženku bez hotovosti, klíče, náplast, kapesníky, všechno možné, jen ne to, co jsem potřebovala. V hlavě mi proběhlo, že jsem po obědě platila kávu v kavárně u kanceláře. Došlo mi, že tam ta karta možná zůstala, a v tu chvíli mi bylo opravdu trapně.
Cizí hlas, který mě zachránil
Navrhla jsem pokladní, ať to celé zruší, že to nějak vymyslím, hlavně ať nemusí čekat celá fronta za mnou. V břiše jsem měla sevřeno, jednak hanbou, jednak tím, že doma už skoro nic k jídlu nebylo a já jsem věděla, že další kolo nakupování prostě nezvládnu. V tu chvíli se za mnou ozval klidný mužský hlas: „Nerušte to, já to kdyžtak zaplatím.“ Otočila jsem se a uviděla staršího pána v bundě s pár věcmi v košíku. Nejdřív jsem si myslela, že jsem se přeslechla. Zeptala jsem se ho, jestli to myslí vážně, a on jen mávl rukou, že se to stane každému a že to není žádná tragédie.
Moje první reakce bylo automatické odmítání. Že to nejde, že to je můj nákup, že mu to přece nemůžu dovolit. Připadala jsem si hrozně. On se jen usmál a řekl, že má stejně jen pár věcí, že mi věří, že mu to pak pošlu zpátky, a že bych se měla hlavně uklidnit, protože vypadám, že se mi co nevidět rozklepou kolena. Pokladní se na nás nejistě podívala a zeptala se, jestli to tak opravdu chceme. Než jsem stihla cokoliv dalšího říct, pán vytáhl svou kartu, zaplatil celý můj nákup a bylo hotovo. V tu chvíli se mi dost ulevilo, ale zároveň jsem cítila, jak se mi hrnou slzy do očí.
Dojetí, vděk a malý slib
Šli jsme stranou, abychom nepřekáželi dalším, a já už v mobilu hledala bankovní aplikaci s tím, že mu peníze hned pošlu. On mě zastavil, ať nespěchám, že to nemusí být hned na místě, a že bude lepší, když si to v klidu zařídím doma. Vytáhl z peněženky pomačkaný kousek účtenky a propisku, nadiktoval mi číslo účtu a já si ho tam pečlivě napsala. Pro jistotu jsme si vyměnili i telefonní čísla, kdyby byl s platbou nějaký problém. Slzy už jsem nezadržela, omlouvala jsem se mu, že brečím „jen kvůli nákupu“, ale sama jsem věděla, že je to i tím celým dnem a pocitem selhání. On to nijak nedramatizoval, jen řekl, že občas není špatné si připomenout, že si lidi ještě umí pomoct, a popřál mi hezký zbytek dne.
Venku před obchodem jsem si sedla na lavičku, chvíli jen dýchala a snažila se dát dohromady. Hned pak jsem v mobilu zadala převod na přesnou částku, kterou za mě zaplatil, a přidala jsem k ní symbolickou korunu navíc. Do zprávy pro příjemce jsem napsala krátké „děkuju za pomoc u kasy, moc si toho vážím“. Ještě ten večer mi od něj přišla stručná SMS, že peníze dorazily a že se opravdu nic nestalo. Zase jsem měla slzy v očích, ale tentokrát už to nebyl stud, spíš zvláštní dojetí. Cestou domů jsem si říkala, kolik podobných malých krizí kolem sebe denně vůbec nevnímám, a v duchu jsem si slíbila, že až někdy uvidím někoho v podobné situaci, zkusím být tím klidným člověkem za ním já.
