Článek
Štědrý den u tchánů má každý rok stejný průběh. Přijdeme odpoledne, já hned skončím v kuchyni s tchyní, partner je s tchánem, něco kutí nebo se dívají na televizi, děti pobíhají mezi námi. Letos jsem se ale už od rána cítila napjatěji než obvykle. Od chvíle, kdy se loni dozvěděli, že jsem rozvedená, se mezi mnou a tchánem něco změnilo. Nikdy se o tom otevřeně nemluvilo, jen se občas objevil nějaký rýpanec nebo poznámka, která mě zasáhla. Snažila jsem se tomu předcházet, byla jsem až přehnaně milá, všechno jsem dělala tak, jak „se u nich dělá“, a doufala, že se večer obejde bez trapných scén. Bydlíme pár ulic od sebe, takže se vídáme často, ale nikdy jsem se u nich necítila úplně uvolněně. Ten večer jsem si říkala, že to prostě vydržím, kvůli dětem a kvůli partnerovi.
Když přípitek změní Vánoce v soud
Když jsme seděli u svátečního stolu, navenek to vypadalo hezky. Na stole salát, kapr, svíčky, děti se těšily na dárky. Tchán už měl v sobě pár skleniček, jako skoro pokaždé, a když dojídal polévku, automaticky si vzal slovo. Připil na „klid“ a „zdraví“, všichni přiťukli a na chvíli nastalo ticho. V tu chvíli mě napadlo, že bych taky mohla něco říct. Zvedla jsem skleničku a začala jsem děkovat, že můžeme být spolu, že jsem ráda, že sem můžeme s dětmi chodit. Chtěla jsem dát najevo, že se do jejich rodiny necpu, jen se snažím být její součástí. Tchán mě ale ostře přerušil. Před všemi, bez zaváhání, pronesl: „Ty nás nebudeš učit, jak má vypadat rodina. Jednu jsi už dokázala rozbít.“
V místnosti bylo najednou úplné ticho, jen děti koukaly z jednoho dospělého na druhého, vůbec nechápaly, co se děje. Nemohla jsem skoro promluvit. Cítila jsem, jak mi hoří tváře a jak se mi tlačí slzy do očí. Nechtěla jsem tam ale začít brečet, připadala bych si ještě víc trapně. Partner na chvíli úplně ztuhl, pak se nervózně zasmál a něco zamumlal ve stylu, ať radši jíme, nebo kapr vychladne. Bylo na něm vidět, že se bojí, aby se to nerozjelo, ale zároveň nic neřekl. V tu chvíli jsem se cítila strašně sama. Jen jsem potichu řekla, že jdu pro něco do kuchyně, vstala od stolu a odešla, abych se vůbec trochu uklidnila.
V kuchyni praskla iluze rodinné pohody
V kuchyni jsem se opřela o linku a snažila se uklidnit. V hlavě mi pořád dokola běžela ta věta, přemítala jsem, jestli to opravdu řekl, nebo se mi to zdálo. Uvědomila jsem si, že tohle už je za hranou, že to není jen „nevhodný vtípek“. Po chvíli za mnou přišel partner. Šeptem mě prosil, ať si to neberu k srdci, že „víš, jaký táta je“ a že nechce dětem zkazit Vánoce hádkou. Jeho reakce mě v tu chvíli snad naštvala víc než samotný výrok tchána. Zase jsem měla pocit, že mě nikdo nebrání, že moje pocity jsou až na posledním místě. Řekla jsem mu, že jestli se to přejde mlčením, tak už to takhle zůstane navždy. Že vážně uvažuju o tom, že vezmu děti a půjdu domů pěšky. Věděla jsem, že je to reálné, máme to jen pár ulic, a najednou mi to přišlo jako jediná možnost, jak se sama sebe zastat.
Viděla jsem, že partner tentokrát pochopil, že to myslím vážně. Chvíli mlčel, pak se nadechl a vrátil se do obýváku. Z kuchyně jsem slyšela tlumené hlasy. Slyšela jsem ho, jak tátovi říká, že to přehnal, že to nebylo vtipné a že by se mi měl omluvit, už jen kvůli dětem. Tchyně se to snažila shodit slovy, že „se to zbytečně hrotí“. Tchán odsekl, že to byl jen vtip, a dodal, že „když to nezvládám, nemám tolik pít“. To mě dorazilo. Věděla jsem, že mám sotva jednu skleničku vína a že nejde o žádné „nezvládání“. Místo omluvy přišla další narážka a další shazování. Došlo mi, že čekat, až se z něj stane někdo ohleduplný, je asi naivní.
Když nastavíte hranice i na Vánoce
Po chvíli jsem se vrátila do pokoje. Sedla jsem si ke stolu, všichni se tvářili divně, nikdo nevěděl, jak pokračovat. Děti už by nejradši běžely ke stromku, bylo vidět, že jim to celé není příjemné, ale nerozumí tomu. Tchán na mě ani nepohlédl, jako bych tam nebyla. Tchyně se na mě trochu křečovitě usmála a řekla něco jako: „Tak neblbněme, jsou Vánoce.“ Tím v podstatě naznačila, že bych to měla spolknout a dělat, že se nic nestalo. Tentokrát jsem to ale nedokázala. Nahlas a klidně jsem řekla, že takhle se mnou nikdo mluvit nebude. Že jestli ke mě někdo nemá základní respekt, nemá smysl tady sedět a předstírat pohodu. Navrhla jsem partnerovi, že po večeři půjdeme domů a děti si rozbalí dárky u nás.
Nastalo další ticho. Partner se na mě podíval, bylo vidět, jak je mu celá situace nepříjemná, ale po chvíli jen přikývl. Nikdo nic moc neříkal, večeři jsme nějak dojedli, děti jsme uklidnili, že si všechno užijeme i u nás. Uvnitř mi bylo úzko, bylo mi líto dětí, že jejich Vánoce vypadaly takhle. Zároveň jsem ale cítila zvláštní úlevu. Poprvé jsem nahlas řekla, kde je moje hranice, a neustoupila jsem jen proto, aby byl klid. Nebylo to ani trochu příjemné, ale zpětně vím, že v tu chvíli jsem se konečně zastala sama sebe. A že pokud mám jednou své děti učit, aby si nenechaly ubližovat, musím to udělat i já sama za sebe.
