Článek
Do auta jsme sedali odpoledne, skoro automaticky, jako každý rok. Já ještě s vlhkými rukama od bramborového salátu, manžel s balíčky v náručí. Cestou k jeho rodičům jsem koukala z okna a v hlavě mi pořád běžela jedna věc: na jaře jsme si od nich půjčili peníze na část kupní ceny bytu. Bez smlouvy, jen tak, „v rodině se přece papíry nedělají“. Jenže od té doby se skoro všechny hovory s tchánem točily kolem toho, kolik už jsme vrátili a kdy pošleme další splátku. Byt je napsaný hlavně na mě, kvůli hypotéce a mému příjmu, a jemu to od začátku vadilo. Manžel mě uklidňoval, že dneska to necháme být, že si jedeme odpočinout. Snažila jsem se mu věřit, i když jsem cítila napětí v celém těle.
U tchánů je klid… jen na chvíli
U nich doma to nejdřív vypadalo, že mám zbytečný strach. Tchyně mě přivítala objetím, strčila mi do ruky talíř s cukrovím a hned začala řešit, jestli máme dost místa na šatnu. Tchán byl nezvykle milý, pochválil mi šaty, což neudělal snad nikdy. Sedli jsme si k stromku, povídali si o práci a o tom, jak jsme zvládli stěhování. Pak to přišlo mezi řečí: „A už víte, jak to budete přesně splácet?“ Pousmála jsem se a přešla to s tím, že to máme promyšlené, ale nechci to teď u stromku řešit. Rychle jsem stočila řeč na to, jak dělá tchyně salát a jestli potřebuje pomoct v kuchyni. Doufala jsem, že to bylo jednou a dost.
Ke stolu jsme si sedali, když už voněla polévka a hrály koledy. Všechno působilo klasicky a bezpečně, připili jsme si, chvilku jsme si povídali o Vánocích z dětství. Po polévce jsem se začala trochu uvolňovat, dokonce jsem se zasmála jedné tchánově historky z práce. A pak jsem viděla, jak se zvedá, jde k příborníku a vytahuje odtud bílou obálku. Vrátil se ke stolu, usmál se takovým tím „vážným“ úsměvem a položil ji přede mě na talíř. „Mám pro tebe takovej praktickej dárek,“ řekl nahlas, aby to slyšeli všichni.
Smlouva na talíři a ticho od manžela
V tu chvíli jsem ztuhla, ale všichni na mě čekali, tak jsem obálku otevřela. Nejdřív jsem si myslela, že tam bude jen nějaký vzkaz nebo peníze. Místo toho tam byla dvoustránková smlouva o půjčce, přesně rozepsané částky a splátky, dole místo na můj podpis. Bylo tam uvedené jen moje jméno jako dlužník. Tchán začal vysvětlovat, že je to jen formalita, že je potřeba mít všechno „černé na bílém, když už je ten byt hlavně na tebe“. Slyšela jsem jeho hlas, ale nedokázala jsem se soustředit. Podívala jsem se na manžela a on jen zíral do talíře. V tu chvíli mi došlo, že o tom věděl.
Zkusila jsem se nadechnout a řekla jsem, že jsem myslela, že takové věci se řeší v soukromí, ne u štědrovečerního stolu. Tchán se zasmál, že aspoň máme svědky, že jsem to dostala a že vím, co podepisuju. Tchyně opatrně navrhla, jestli by to nešlo nechat na jindy, ale on ji setřel, že „kdy jindy než teď, když jsme všichni pohromadě“. Cítila jsem, jak se mi tlačí slzy do očí, a zároveň mě štvalo, že manžel pořád mlčí. Naklonila jsem se k němu a potichu se ho zeptala, jestli o tom věděl předem. Jen něco zamumlal a uhnul pohledem. V tu chvíli jsem cítila ještě větší napětí.
Řeknu ne, i když to zabolí
Najednou jsem měla jasno. Řekla jsem nahlas, že dneska nic podepisovat nebudu. Že si smlouvu vezmu domů, v klidu ji projdeme a kdyžtak upravíme. Složila jsem papíry zpátky do obálky a položila ji vedle talíře. Snažila jsem se mluvit klidně, aby to nevyznělo jako scéna. U stolu nastalo ticho. Tchán se zatvářil dotčeně. Zbytek večeře se nesl v křečovitých pokusech o běžnou konverzaci, ale nikomu to moc nešlo. Já do sebe cpala kapra jen proto, abych nemusela nic říkat.
Po jídle proběhlo rychlé rozdání dárků, spíš z povinnosti. Manžel pak navrhl, že pojedeme domů dřív, že jsme unavení. Věděli jsme oba, že jde hlavně o to vypadnout z toho ticha. V autě jsme se pohádali. Vyjela jsem na něj, že mě nechal v tomhle představení samotnou, že jsem se cítila nesvéprávně, jako dlužník, o kterém se rozhoduje bez něj. On se bránil, že přece jen chtěl mít papíry v pořádku a že nechtěl jít proti tátovi. Trvalo to pár desítek minut, než jsme se uklidnili natolik, abychom byli schopni normálně mluvit. Shodli jsme se aspoň na tom, že ten dluh je náš společný a že pokud něco podepíšeme, bude to po domluvě a ne jako „dárek“ na talíři.
Další dny byly mezi námi i s jeho rodiči chladné. Volali jsme si jen kvůli praktickým věcem, návštěva se odložila „na neurčito“. Překvapilo mě ale, že jsem necítila jen vinu nebo stud. Spíš zvláštní úlevu, že jsem se tentokrát nenechala natlačit do něčeho, co mi bylo nepříjemné. Nakonec jsme se k té smlouvě vrátili, ale už jen v obýváku, já, manžel a tchán. Text jsme upravili tak, abychom jako dlužníci byli oba. Na další Štědrý den jsme dělali večeři u nás doma a jeho rodiče jsme pozvali jen na odpolední kávu. Nikdo se neurazil, všem to tak vyhovovalo. A já od té obálky na talíři vím, že svoje hranice musím hlídat hlavně já sama, jinak to za mě nikdo neudělá.
