Článek
Sedíme v našem bytě, je Štědrý večer a poprvé tu nejsme všichni tři. Syn je u mých rodičů, domluvili jsme se tak po několika hádkách, kdy jsem už nevydržela předstírat, že mi to nevadí. Říkali jsme si, že pro něj budou letos klidnější Vánoce tam, bez našeho napětí. Celý den jsem běhala po bytě, uklízela, pekla, chystala večeři a naivně doufala, že když bude všechno připravené a hezké, nějak to mezi námi povolí. On byl spíš zamlklý, občas utrousil poznámku, popíjel víno a koukal na pohádky. Cítila jsem v žaludku ten známý tlak, ale stále jsem si opakovala, že to prostě musím vydržet, že se večer u stromečku třeba něco změní.
Když tiché Vánoce nejsou vysvobození
Po večeři rozsvítíme stromeček a na chvíli to vypadá skoro normálně. V obýváku je tlumené světlo, talíře jsou odklizené, sedneme si k dárkům. Najednou je kolem nás takové zvláštní ticho, až mě to znervózní. Nabídnu, že si nejdřív popřejeme, protože mi přijde divné jen mlčky rozbalovat dárky a tvářit se, že je všechno v pořádku. Připiju si a v emocích ze mě vypadne, že si přeju, abychom na sebe byli zase víc hodní a abych ho víc vídala doma než v práci a hospodě. Neřvu, neobviňuju ho, jen to říkám tak, jak to cítím. On se ke mně nakloní, políbí mě, ale vidím, jak mu ztvrdnou rysy. Nic na to neřekne, jen suše pronese: „Tobě taky všechno nejlepší.“
Začneme rozbalovat dárky, snažím se nepitvat každý jeho pohled. On poděkuje, ale spíš z povinnosti než z radosti, tak to na mě působí. V duchu si říkám, že si to možná moc beru, že je jen unavený. Asi po deseti minutách vstanu, seberu roztrhané balicí papíry do pytle, odnesu je do kuchyně a doliju nám víno. Dělám tyhle malé praktické věci, protože nevím, co jiného dělat, a doufám, že se tím trochu změní atmosféra. Když se vrátím do obýváku, sedí na gauči, hlavu skloněnou nad mobilem a rychle něco píše. Mimoděk zahlédnu kousek zprávy kamarádovi: „zase moralizování na Vánoce“. V tu chvíli mi úplně ztěžknou nohy a stáhne se mi žaludek.
Jedna zpráva, která všechno odstartuje
Zeptám se ho, jestli to myslí vážně, že i to, co se právě děje mezi námi, musí řešit přes mobil s někým jiným. Neřvu, jen to ze mě vypadne, protože mě to prostě zabolí. On mobil rychle schová a odsekne, že mám zase potřebu všechno řešit a že nešlo aspoň dneska nic nekomentovat. Cítím, jak mi vyhrknou slzy, ale snažím se mluvit klidně. Řeknu, že jsem jen řekla, co si opravdu přeju, a že mi chybí normální rozhovor, ne ticho a jeho únik do práce a za kamarády. On vybuchne, že je unavený, že dře kvůli nám a že já mu i Štědrý večer dokážu otočit v přednášku. V tu chvíli cítím, že se ten večer vyvíjí úplně jinak, než jsem chtěla.
Začneme si připomínat všechno z celého roku. Já mu připomenu jeho nekonečné večery v hospodě, zrušené výlety a sliby, které nedodržel. On mi vrací, že jsem věčně nespokojená, že si podle něj vymýšlím problémy a že se nedá žít s někým, kdo pořád něco vytýká. Snažíme se trochu krotit hlas, protože víme, že přes tenké zdi je slyšet každé slovo a sousedi mají malé děti, ale stejně jsme čím dál hlasitější. V jednu chvíli ze mě vyklouzne věta, na kterou už nějakou dobu myslím: že mám pocit, že se mnou vlastně už ani nechce být, když radši pořád utíká pryč. On na chvíli úplně ztuhne, podívá se na mě, beze slova vstane, vezme si z věšáku bundu a klíče.
Když hádka u stromečku skončí odchodem
Dojde mi, že opravdu odchází, a snažím se ho zastavit. Říkám mu, ať aspoň dnes nikam nechodí, ať si sedne se mnou zpátky ke stromku, že to přece můžeme ještě nějak uklidnit. Mluvím rychle, možná trochu zoufale. On jen odsekne, že radši bude „s normálními lidmi“, kteří si umí užít večer bez scén, že jde na chvíli za kamarádem do hospody. Nečeká na moji reakci, otočí se a rázně za sebou práskne dveřmi. Ten zvuk se rozlehne bytem a najednou je úplné ticho.
Zůstanu stát v předsíni, chvíli jen koukám na dveře, jako bych čekala, že se hned vrátí. Nevrátí. Vrátím se do obýváku, kde pořád svítí stromeček a z televize hraje koleda. Sednu si na gauč, kolem mě rozházené dárky, papíry v pytli, dvě skleničky s vínem. Je tam hrozné ticho. V hlavě se mi honí, jestli jsem to celé zkazila já, nebo jestli to bylo předem dané. Postupně mi ale dochází, že tohle není jedna pokažená noc. Je to další epizoda v celém roce plném hádek, vyčítání a míjení. A že pokud se něco zásadně nezmění, je klidně možné, že další Vánoce už spolu vůbec trávit nebudeme.
