Článek
V nové práci jsem byla asi šest týdnů. Pořád ve zkušební době, pořád s pocitem, že musím jet na doraz, abych se osvědčila. Každý den jsem odcházela domů vyčerpaná, ale říkala jsem si, že to k začátku patří. Šéf byl spíš odměřený, moc se neusmíval, spíš kratší věty, žádná chvála. Brala jsem to tak, že je prostě takový typ člověka, a snažila jsem se to nebrat osobně. Jedno dopoledne jsem šla do kuchyňky pro kafe. Cestou zpátky jsem zpomalila u výtahu, protože jsem slyšela jeho hlas. Nechtěla jsem poslouchat, jenže v tu chvíli jasně řekl: „Tu novou propustíme po zkušebce.“ V kanceláři jsem byla jediná nová, takže mi to docvaklo v podstatě hned.
Okamžik, kdy se všechno v hlavě převrátí
Zůstala jsem stát za rohem jak přimražená. V hlavě mi hučelo a měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudníku. Čekala jsem, jestli ještě něco dodá, jestli z toho pochytím aspoň nějaký kontext, ale pak se ozvalo jen cinknutí výtahu a ticho. Stála jsem tam ještě pár vteřin a snažila se tvářit normálně. Pak jsem se otočila, došla ke dřezu, napustila si vodu do skleničky, jen aby to vypadalo, že tam mám nějaký důvod být, kdyby mě někdo zahlédl. Vrátila jsem se k počítači, sedla si a dívala se do monitoru. Ruce mi automaticky ťukaly na klávesnici, ale hlava jela úplně jiný film. Přemítala jsem, co jsem pokazila. Vybavila se mi chyba v jednom reportu, přepsaný údaj v mailu, chvíle, kdy jsem se na poradě na něco radši nezeptala. Všechno se mi najednou zdálo strašně zásadní a neodpustitelné.
Do obědové pauzy jsem to v sobě nějak držela, ale pak to prostě prasklo. Sedla jsem si s kolegyní, se kterou jsem sdílela kancelář a která ke mně byla od začátku moc milá. Nejdřív jsem se jí jen nenápadně zeptala, jestli k nám náhodou nenastoupil ještě někdo nový, nebo jestli jsem „ta nová“ jen já. Potvrdila mi, že jsem jediná. Pak jsem jí v rychlosti popsala, co jsem zaslechla u výtahu, a čekala, co na to řekne. Řekla mi, že šéf je dost náročný a že už pár lidí ve zkušebce skončilo, buď sami odešli, nebo je vyměnil. Trochu mě uklidnilo, že to není úplně mimo realitu a že se to netýká jen mě jako nějaké výjimky. Zároveň mě ale hrozně naštvalo, že se o mně baví takhle za rohem, místo aby mi rovnou řekl, co mu vadí.
Mezi strachem, hypotékou a potřebou vědět, na čem jsem
Večer doma jsem to celé vyklopila partnerovi. Najednou se mi to nezdálo jen jako nepříjemný pocit v práci, ale i jako reálný problém: máme hypotéku, pravidelné platby, žádnou velkou rezervu. Řešili jsme spolu, co s tím. Jestli mám dělat, že nic nevím, a prostě se snažit o to víc, nebo jestli mám jít za šéfem a otevřeně se ho zeptat, jak to se mnou vidí. Partner říkal, že by aspoň chtěl vědět, na čem je, a že by si to šel vyjasnit. Já jsem se bála, že když to vytáhnu, definitivně si to u něj zkazím, protože mu tím dám najevo, že jsem poslouchala něco, co jsem neměla slyšet. Zároveň jsem ale nesnesla představu, že tam budu další tři týdny sedět a čekat na ortel, který možná stejně přijde.
Další dva dny jsem se vrhla do práce s ještě větší vervou. Měla jsem pocit, že musím jet na sto dvacet procent, abych to nějak zvrátila. Chodila jsem domů úplně vyždímaná, hlava mi jela i večer, budila jsem se v noci. Kvůli té nervozitě jsem začala dělat víc chyb. Přepsala jsem se v několika mailech, poslala jsem jednomu klientovi zprávu s překlepem v názvu firmy a pak jsem se v tom úplně zbytečně nimrala. Jednou jsem úplně zapomněla na úkol, který jsem měla ten den dokončit. Jakmile mi to došlo, hned jsem si v duchu řekla: „Tak, a je vymalováno.“ V ten moment mi došlo, že takhle to prostě neudýchám. Že potřebuju jasně vědět, jestli má cenu se dál snažit. Nakonec jsem se odhodlala, otevřela e-mail a napsala šéfovi krátkou zprávu, jestli bychom si mohli sednout kvůli zpětné vazbě ke zkušebce.
Otevřený rozhovor, který všechno odhalil
Na tu schůzku jsem šla s bušícím srdcem. Cestou do jeho kanceláře jsem si utírala ruce o kalhoty, jak se mi potily dlaně. Sedla jsem si naproti němu a snažila se mluvit klidně. Nejdřív jsem se ptala obecně, jak vidí moji práci. Řekl, že vidí snahu, ale že potřebuje větší samostatnost a rychlost. Chvíli jsem váhala, jestli do toho mám jít. Pak jsem to prostě řekla – že jsem náhodou u výtahu zaslechla jeho větu o „té nové, kterou propustíme po zkušebce“, a že předpokládám, že myslel mě. Viděla jsem, jak ho to zaskočilo. Chvíli přemýšlel a pak přiznal, že to říkal, ale že to bral jako jednu z možností, pokud se to neposune. Nebyl to ani útok, ani omluva, spíš takové konstatování.
Když jsem z jeho kanceláře odcházela, bylo mi zvláštně. Na jednu stranu úleva, že to ještě není definitivní a že mám šanci něco změnit. Na druhou stranu ve mně zůstala pachuť z toho, jak jsem se to všechno dozvěděla. Domluvili jsme se na pár konkrétních věcí, které mám zlepšit, a taky na tom, že si za dva týdny znovu sedneme a zhodnotíme, jestli se to posunulo. Doma jsem si ale stejně sedla k počítači a začala si pro jistotu prohlížet nabídky práce. Došlo mi, jak strašně snadno nahraditelná tam jsem a jak rychle se o mně může rozhodovat bez mé účasti. Od té chvíle jsem měla pocit, že aspoň trochu držím otěže já – že se snažím, ale zároveň mám otevřené oči a počítám i s jinou variantou. I když mě to pořád bolelo a měla jsem pocit, že se mnou nehráli úplně čistou hru, věděla jsem, že už nechci jen sedět a čekat, co se mnou kdo udělá.
