Článek
Nastoupila jsem tam na podzim, když mi došly úspory a já pochopila, že francouzština se sama nehne z místa a nájem se sám nezaplatí. Na pracovní inzerát jsem narazila náhodou, „pětihvězdičkový hotel v centru Paříže hledá pokojské“. Znělo to skoro honosně. První den mě ale spíš ohromilo obří lobby, květiny na každém rohu a ticho, ve kterém byl slyšet jen šustot obleků. Vedoucí směny mi skoro beze slova strčila do ruky uniformu, vozík, seznam pokojů a přidělila mě starší kolegyni. Ta mi rychle ukázala, kde je čisté povlečení, jak se skládají rohy prostěradla a co se nesmí zapomenout, a tím to víceméně skončilo. Cítila jsem se nejistě a neohrabaně, ale říkala jsem si, že to nějak vydržím aspoň rok kvůli penězům a kvůli jazyku.
Co se skrývá za dveřmi luxusu
Docela rychle mi došlo, že ten luxus platí hlavně pro to, co je vidět na chodbě. Na chodbě vypadalo všechno jako z katalogu, ale když jsem poprvé otevřela dveře po „veselé“ noci, skoro se mi zvedl žaludek. Prázdné lahve, zbytky jídla, ručníky rozházené po zemi, někdy zvratky v koupelně. Všechno v dekoru mramoru a zlata. Kolegyně se jen ušklíbla a řekla, ať si zvyknu, že tohle je ještě dobrý. První týdny jsem chodila ze směny domů vyřízená, fyzicky i z toho, co lidi dokážou nechat za sebou, když si myslí, že po nich někdo uklidí. Postupně jsem ale otupěla. Začala jsem to brát jako normální součást práce, něco, co vidím jen z pozice personálu, ne jako host.
Jedno ráno nás při nástupu do práce seřadili a manažer nám oznámil, že máme „velmi důležitého hosta z východu“. Jeho apartmá prý musí být vždycky perfektní, žádný vlas na koberci, žádné otisky na skle. Všichni přikyvovali, protože podobné řeči jsme slyšeli často, ale bylo cítit, že tentokrát jde o někoho extra. Po jeho odjezdu mi přidělili závěrečný úklid jeho pokoje, aby se apartmá rychle připravilo pro dalšího hosta. Když jsem tam vešla, byl tam ještě větší chaos než obvykle. Na nočním stolku mezi papíry a krabičkami od cigaret ležely pánské hodinky. Na první pohled drahé, těžké, lesklé. Chvíli jsem na ně jen koukala a v hlavě mi naskočila úplně konkrétní částka – kolik nájmů by se za ně asi dalo zaplatit. Pak jsem si uvědomila, v jaké jsem pozici, a zazvonila na supervizorku. Ukázala jsem jí hodinky hned, ještě než jsem se jich pořádně dotkla, a společně jsme je odnesly na recepci jako nalezenou věc.
Když z hosta udělají soudce vaší poctivosti
Myslela jsem si, že tím je to vyřešené. Druhý den si mě ale nechal zavolat manažer. Seděl za stolem v obleku, bez úsměvu, přede mnou ležely ty samé hodinky. Řekl mi, že host tvrdí, že je nechal v koupelně, ne na stolku, a že mezi jeho odchodem a kontrolou pokoje byl uvnitř jenom „personál“. Způsob, jakým řekl to slovo, mi utkvěl v hlavě. Vysvětlila jsem mu klidně, kde jsem hodinky našla, že jsem okamžitě zavolala supervizorku a že jsme je společně odnesly na recepci. Měla jsem pocit, že ho vůbec nezajímá, co říkám. Následovalo krátké ticho a pak přišla bezpečnost, která mi šla prohledat skříňku v šatně. Před kolegyněmi, beze slova omluvy, jen tak. Nic samozřejmě nenašli. Manažer mi řekl, že můžu jít zpátky do práce. To bylo všechno. Cestou domů jsem se cítila poníženě, i když jsem nic neudělala.
Po tom incidentu se mi do práce chodilo mnohem hůř. Najednou jsem si každý svůj pohyb v pokoji víc hlídala, pořád jsem myslela na to, kde co leží, a automaticky jsem si před svědky nahlas komentovala, co jsem našla a kam to dávám. Výplatu jsem ale potřebovala, takže jsem tam dál zůstala. Po pár týdnech jsem si všimla, že dostávám častěji pokoje stálých hostů, těch, co zůstávají několik týdnů. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo snaha mě „uklidit“ někam, kde je menší rotace lidí. Mezi těmi jmény byla i starší dáma, která měla pokoj vždycky uklizený. Oblečení složené na hromádce, knihy srovnané podle velikosti. Jedno odpoledne mě poprosila, jestli jí pomůžu zvednout těžký kufr na stojan. Když jsem jí podala ruku, podívala se mi na jmenovku a lámanou češtinou se zeptala, odkud přesně jsem. Zasmála jsem se, protože to znělo nečekaně, a chvíli jsme si povídaly. V hlavě jsem sice počítala, kolik pokojů mi ještě zbývá, ale poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že nejsem pro všechny jen ta, co tlačí vozík s čistým prádlem.
Nečekané gesto, které změní pohled na práci
Ta dáma jezdila do hotelu pracovně a zůstávala vždy jen pár dní, ale během těch návštěv se mě občas na něco zeptala, někdy francouzsky, někdy tou svojí zvláštní češtinou. Bavily jsme se o Praze, o tom, jak se mi žije v Paříži, nic vážného. Když jednou odjížděla, našla jsem po směně na svém vozíku malou obálku s mým jménem, napsaným trochu neohrabaně. Uvnitř byl hedvábný šátek a krátký dopis, napůl francouzsky, napůl česky. Napsala v něm, že si všímá, jak pečlivě pracuju, a že moje práce je důležitá, i když ji ne každý vidí. Večer v podnájmu jsem ten papír četla pořád dokola. V hlavě se mi vracela scéna s hodinkami, to přehrabování v mojí skříňce a k tomu tenhle malý, ale promyšlený vzkaz.
Ten večer jsem si poprvé nahlas řekla, že v tom hotelu jednou skončím. Ne hned, protože realita nájmů a účtů je prostě tvrdá, ale bylo jasné, že tam nechci zůstat „navždy“. Zároveň jsem cítila, že na tyhle rozdíly jen tak nezapomenu. Arogance jednoho hosta, který se ani nepokouší vidět v člověku víc než anonymní „personál“, a laskavost druhého, který si dá práci napsat pár vět v jazyce, který sotva zná. Když si dnes někdo představuje práci v luxusním hotelu a mluví o lesku a prestiži, napadnou mě spíš tyhle konkrétní situace. Bordel za zavřenými dveřmi, pocit ponížení v kanceláři manažera a obálka na vozíku s větou, která mi na chvíli vrátila pocit, že jsem pro někoho víc než jen další zaměstnanec.
