Článek
To ráno jsem zase nestíhala. Byla zima, takový ten mráz, kdy chodníky vypadají v pohodě, ale člověk cítí, že to klouže. Před barákem jsem si všimla tenké vrstvy ledu, ale jen jsem si řekla, že si musím dát pozor. U vchodu mě napadlo, že jsem si fakt měla vzít jiné boty, ale představa, že se vracím do třetího patra a pak zase zpátky, mě odradila. O pár kroků dál mi noha ujela tak rychle, že jsem ani nestihla zareagovat. Spadla jsem na bok, dost tvrdě, až se mi na chvíli zatmělo před očima. První, co jsem vnímala, byla ostrá bolest v kotníku a hned za tím pocit trapnosti, že ležím na zemi skoro před celým sídlištěm.
Cizí muž se zastaví a pomůže
Chvíli jsem jen ležela a snažila se zorientovat. Pak jsem se pokusila posadit a opatrně se zvednout. Jakmile jsem se o tu nohu opřela, nohou mi projela taková bolest, že mi automaticky ujela nadávka. V tu chvíli se nade mnou objevil chlap s taškou přes rameno a zeptal se, jestli jsem v pohodě. Automaticky jsem odpověděla, že jo, že to nic není, ale sama jsem cítila, že to není pravda, protože na tu nohu prostě nešlo došlápnout. Podal mi ruku, pomohl mi na nohy a ani se moc nevyptával. Jen navrhl, že mě doprovodí aspoň na lavičku kousek dál, abych tam neležela uprostřed chodníku.
Sedla jsem si na lavičku a snažila se nohu trochu rozhýbat, ale moc to nešlo. Každý pohyb bolel a mně začalo docházet, že do práce asi jen tak nedojdu. Byla jsem víc naštvaná sama na sebe než na ten led. Ten chlap se mi představil jako Marek a úplně klidně řekl, že mě takhle nemůže nechat, protože jestli mám něco s kotníkem, měla bych na pohotovost. Prý je to jen pár zastávek tramvají a že tam půjde se mnou. Namítala jsem, že nechci nikoho zdržovat, že určitě spěchá. Ukázal na hodinky a s takovým napůl úsměvem prohlásil, že stejně plánoval přijít do práce pozdě kvůli vyšší moci. Nakonec jsem ustoupila, protože představa, že se s tou nohou trmácím MHD sama, mě fakt nelákala.
Pohotovost, obvaz a úplně nový plán
V tramvaji si sedl vedle mě, vzal mi tašku a i když působil trochu nejistě, zeptal se, jestli mám někoho, komu by měl zavolat. Řekla jsem, že jen šéfové napíšu později, a tím to haslo. V duchu mi došlo, že vlastně nemám nikoho, kdo by pro mě v tu chvíli mohl přijet nebo mě doprovodit. Cesta byla zvláštní. Míchal se ve mně stud z toho pádu, bolest kotníku a zvláštní vděčnost, že se se mnou někdo takhle zdržuje. Na pohotovosti se mnou seděl v čekárně, i když jsem mu několikrát říkala, že klidně může jít, že to zvládnu sama. Jen mávl rukou a zůstal.
Doktor nakonec řekl, že to není zlomené, jen silně naražené, možná s nataženými vazy. Doporučil mi pár dní klidu, ledovat, nohu moc nenamáhat. Když jsem vyšla zpátky do čekárny s obvázaným kotníkem a berlí v ruce, Marek tam pořád seděl. Zvedl se, jako by to byla samozřejmost, a navrhl, že mě doprovodí domů. Říkal, že ať už pojedeme zase tramvají nebo si vezmeme taxík, hlavně ať nejdu sama, protože by se mu špatně vysvětlovalo, proč mě nechal odjet samotnou. Cestou k domu jsme mluvili spíš o praktických věcech. U vchodu jsem chvilku váhala, ale nakonec jsem sama navrhla, že mu pošlu SMS, jak to vypadá, až ten otok trochu opadne. Vyměnili jsme si čísla s tím, že je to „jen kvůli kontrole stavu“, ale už tehdy mi bylo jasné, že je to trochu výmluva.
Z nákupů a zpráv je první rande
Další dny mi Marek psal. Nejdřív krátce a věcně – jestli něco nepotřebuju z obchodu, že prý bydlí kousek ode mě a má to cestou. Odpověděla jsem mu, ať to nepřehání, ale stejně jsem jeho nabídky využila, protože s tou nohou bylo nakupování hrozně náročné. Přinesl mi pár věcí, vždycky se jen na chvíli zastavil ve dveřích, zeptal se, jak to jde, a zase šel. Postupně se naše zprávy prodlužovaly. Začali jsme si psát o práci, o filmech, o tom, co nás baví, a taky o tom, jak jsme oba trochu skeptičtí k seznamkám. Když mi jednou napsal, že až budu moct zase normálně chodit, mohli bychom zajít na kafe, souhlasila jsem skoro hned. Sama sebe jsem tím trochu překvapila.
Na naší první schůzce už jsem chodila skoro normálně, jen jsem si ještě trochu hlídala každý krok. Seděli jsme v kavárně, povídali si a najednou mi došlo, že bez toho hloupého uklouznutí bych ho nejspíš nikdy nepotkala. Nepohybuje se v kruzích, kde se pohybuju já, pracujeme v úplně jiných částech města, nemáme společné známé. Přišlo mi to celé zároveň absurdní i úplně obyčejné. Žádný filmový moment, jen dvě cizí osoby, které se potkaly v dost nehezké situaci a pak si prostě začaly povídat.
Po pár týdnech jsme už skoro neřešili můj kotník. Spíš jsme řešili, kam pojedeme na výlet, až bude lepší počasí, nebo co budeme vařit, když přijde na návštěvu. Občas si na ten ranní pád vzpomeneme a smějeme se tomu, jak divně zní, když někomu říkáme, kde jsme se seznámili. Vždycky skončíme u toho, jak jsem tam ležela na tom chodníku, naštvaná a vystrašená. Já sama se od té doby dívám na cestu do práce trochu jinak. Jdu radši o pár minut dřív, koukám pod nohy, ale taky si tolik nevyčítám, když se něco zvrtne. Z jednoho studeného, trapného rána vzniklo něco, co se mi dnes zdá překvapivě normální a vlastně docela hezké.
