Článek
Klasický pracovní den, večer utíkám na Florenc s batohem na zádech a v hlavě mi ještě běží poslední maily. V mobilu otevřená jízdenka, v hlavě jediný cíl – stihnout poslední rozumný autobus domů. K nástupišti dobíhám lehce zadýchaná, autobus už stojí, lidi nastupují a já jen doufám, že se vejdu a sednu si. Letmo zahlédnu, jak se u zavazadlového prostoru někdo dohaduje s řidičem o kufr, ale moc to neřeším. Jsem spíš ráda, že autobus ještě neodjel a že mě kontrola jízdenek nečeká někde na chodníku.
Večerní shon na Florenci a jediné místo
V autobuse je skoro plno, ale uprostřed vozu objevím volnou sedačku u okna. Rychle se tam usadím, sundám bundu, batoh nacpu pod nohy a vytahuju si z tašky sluchátka a láhev s vodou. Ještě chvíli to vypadá, že pojedu sama, ale raději se trochu uskromním s prostorem a posunu se tak, aby si vedle mě případně někdo mohl sednout, aniž by musel šlapat po mých věcech. Zrovna ve chvíli, kdy si říkám, že mám vyhráno, přichází starší pán s malým kufrem a zeptá se, jestli je vedle volno. Působí klidně a slušně, tak jen kývnu a trošku se přitisknu k oknu. Jak si sedá, cítím, jak ze mě pomalu opadává napětí, protože sedím, mám lístek a autobus se zaplňuje posledními cestujícími.
Řidič mezitím venku docela prudce zabouchne zavazadlový prostor, až to lupne, a pak se s hlasitým zakašláním vyšvihne do kabiny. Při nastupování jsem zblízka cítila slabý závan alkoholu, ale nejsem si jistá, jestli to byl on, nebo někdo z cestujících. Motor naskočí trhaně a řidič si přitom ještě něco rychle ťuká do mobilu. To mě trochu znervózní, ale hned si v duchu říkám, že to asi má pod kontrolou, že to takhle dělají všichni. Pán vedle mě ale nenápadně sleduje, jak řidič couvá od nástupiště, a párkrát si pro sebe zamumlá něco ve smyslu, že „to dneska fakt neřeší“. Nasazuju si sluchátka, zapínám podcast a snažím se na to nemyslet, jen vnímám, že v autobuse panuje podrážděná, unavená nálada.
Závan alkoholu a věta, která mě zmrazila
Když se dveře začnou zavírat a autobus se chystá vyjet, pán vedle mě se ke mně nečekaně trochu nakloní. Najednou je mnohem vážnější než předtím. Potichu, skoro šeptem, řekne: „Slečno, jestli můžete, z tohohle autobusu hned vystupte. Ten řidič je podle mě opilej, jel jsem s ním už z Brna a celou cestu kličkoval. Mám s ním jet ještě dál za Prahu, ale já z tohohle spoje teď radši uteču.“ Na vteřinu úplně ztuhnu. V hlavě mi naskočí všechny zprávy o nehodách autobusů a zároveň si vzpomenu na ten alkoholový závan u nástupu. Než stihnu něco říct, pán se zvedne, vezme kufr a vydá se uličkou ke dveřím. Tím, jak je rozhodný a klidný, to celé působí najednou mnohem reálněji.
V hlavě mi mezitím běží rychlý vnitřní dialog. Říkám si, jestli to náhodou nepřehání, jestli jen nemá strach z autobusů, nebo špatnou zkušenost. Napadne mě, že přijdu o jízdenku, že se domů dostanu kdoví kdy, že je to možná jen moje paranoia. Pak se znovu zadívám dopředu na řidiče, který si při couvání ještě jednou vyjede nepříjemně blízko k obrubníku, a uvědomím si, že mi srdce buší mnohem rychleji než obvykle. Najednou vím, že už se v tom autobuse stejně neuvolním. Ve zmatku se zvednu ze sedačky, rychle popadnu batoh a bundu a začnu se cpát uličkou dopředu. U řidiče se skoro omluvně nakloním přes jeho rameno a řeknu, jestli by mě mohl ještě pustit ven, že jsem si to rozmyslela. Otevře mi, já vystoupím těsně před definitivním zavřením dveří a okamžitě na sobě cítím pohledy několika cestujících. Mají výraz „co to zase je“, ale nikdo nic neřekne.
Rozhodování mezi pohodlím a instinktem strachu
Na chodníku u nástupiště stojí ten starší pán a zapaluje si cigaretu, vypadá, že má najednou spoustu času. Přidám se k němu, pořád ještě trošku v šoku, a zeptám se, jestli to myslel vážně. On přikývne a klidně, ale pořád dost vážně mi vysvětlí, že celý život jezdí jako profesionální řidič. Řekne, že tenhle konkrétní šofér už před Prahou jel zvláštně, brzdil na poslední chvíli, párkrát přejel čáru a že z něj v autobuse opravdu byl cítit alkohol. Dodá, že už jednou zažil, jak kolega po noční šichtě usnul za volantem, a od té doby, když má špatný pocit, prostě vystoupí, i kdyby měl čekat do rána. Mávne u toho rukou, že by to člověk měl jít nahlásit, ale že z praxe ví, že se to často přehlédne nebo odloží. Řekne, že možná ještě po odjezdu zkusí zavolat na infolinku. To, že mi to vůbec řekl, ve mně vyvolá zvláštní směs vděku a hrůzy z představy, že bych tam zůstala sedět a dělala, že nic nevidím.
Když autobus nakonec opravdu odjíždí bez nás dvou, jen tam stojíme a díváme se, jak odjíždí z nádraží. Cítím podivnou kombinaci úlevy a zároveň zklamání ze sebe, že se nechám takhle rozhodit. Vzápětí si ale uvědomím, že bych se v něm stejně celou cestu jen bála a vnímala každý zvuk. Rozloučíme se, pán jde po svém a já zamířím do čekárny. V aplikaci si zkontroluju další spoje, koupím si novou jízdenku na pozdější autobus a smířím se s tím, že domů přijedu skoro o půlnoci. Sedím tam, koukám na hodiny a postupně ze mě ten adrenalin opadá.
Co mi ten večer změnilo dojíždění navždy
V tom druhém autobuse už sedím zase u okna, tentokrát s pocitem, že jsem unavená jinak než obvykle. Dojde mi, jak nezvykle těžké pro mě bylo přiznat si strach a opravdu se podle něj zachovat, místo abych ho přebila „rozumem“ a pohodlností. V hlavě jsem si obhajovala všechny důvody, proč zůstat, i když mi tělo jasně říkalo, že něco není v pořádku. Od té doby mi to občas naskočí jako jednoduchá připomínka: že nemusím zůstávat v situacích, kde mi není dobře, jen proto, že v nich už nějakou dobu jsem a něco mě stály.
