Článek
K zubaři chodím s odporem, který se dá těžko popsat. Tenhle zákrok jsem už dvakrát odložila, vždycky jsem na poslední chvíli volala, že se omlouvám a že musím termín zrušit. Takže když tam teď jdu, mám v sobě směs strachu a studu, protože mám pocit, že jsem „ta problémová pacientka“. Přijdu radši o něco dřív, protože nesnáším spěch a potřebuji čas na to, abych se v hlavě připravila. Sednu si v čekárně co nejdál od dveří, vytáhnu mobil a dělám, že něco čtu. Jenže ve skutečnosti koukám pořád na tu samou stránku a nedokážu se soustředit ani na jednu větu. V duchu si opakuju, že to bude rychlé a že doktor je šikovný, všichni ho chválí. Dlaně mám ale mokré a žaludek stažený tak, že bych do sebe nic nedostala.
Ticho v čekárně přeruší nečekaný společník
V čekárně sedí jen jedna maminka s dítětem a jinak je úplné ticho. To mi vyhovuje, mám pocit, že mám svoje nervy aspoň trochu pod kontrolou. Když je zavolají dovnitř, zavřou se za nimi dveře a já zůstanu sama. V tu chvíli si uvědomím, že jsem „na řadě“ a nervozita ještě zesílí. Snažím se dýchat pomalu, koukám z okna a počítám výdechy, jen abych se aspoň na něco soustředila. Přemlouvám se, ať neutíkám, protože ten zub fakt bolí a dobře vím, že to jen tak nezmizí. Po pár minutách se mi povede se trochu uklidnit, tělo přestane být v takovém napětí. A přesně v ten okamžik se otevřou dveře do chodby a někdo vejde.
Do čekárny přijde starší paní s kabelkou. Krátce se rozhlédne a zamíří rovnou ke mně, i když je volných židlí kolem dost. Sedne si těsně vedle mě a přátelsky se usměje. Automaticky se usměju také, protože tak mě to doma naučili. Chvíli je ticho a já v duchu prosím, ať si nechce povídat. Potřebuji všechnu energii na to, abych udržela svoje myšlenky aspoň trochu pod kontrolou. Jenže po pár vteřinách se ke mně nakloní a zeptá se: „Taky jdete k panu doktorovi?“ Přikývnu, nemám sílu cokoliv rozvíjet. Ona hned naváže: „To je ten doktor, co mi minule vrtal skoro bez umrtvení, myslela jsem, že vyskočím z křesla. Mně teda to umrtvení vůbec nezabralo, bolela mě pak celá půlka hlavy a nemohla jsem celou noc spát…“
Pár vět a moje tělo vypne úplně
Jak to dořekne, pocítím silnou paniku. Najednou je mi úplně jinak. Začne se mi motat hlava, nohy mám najednou slabé a všechno, co jsem si v sobě pracně uklidnila, je pryč. Začnou se mi vybavovat vzpomínky na dětství, na starého zubaře, co vrtal bez řečí a bez velkého vysvětlování. Mám stažené hrdlo, břicho se mi stáhne ještě víc a představa, že za chvíli sedím v tom samém křesle jako ona, je úplně nesnesitelná. Slyším ji dál mluvit o bolesti a probdělých nocích a po každém jejím slovu se cítím hůř. Chci něco říct. Třeba „prosím, už o tom nemluvte“. Ale pusa se mi neotevře, jen kývnu a cítím, jak se mi celé tělo stahuje. Během pár vteřin mi dojde, že v tomhle stavu tam prostě jít nedokážu.
Zvednu se skoro automaticky. Bez jediného slova si vezmu kabelku, bundu a ani se na paní pořádně nepodívám. V tu chvíli neřeším slušnost, zajímá mě jen to, abych se co nejrychleji dostala pryč z té místnosti. Cítím na sobě její nechápavý pohled a tuším, že si asi myslí svoje, ale dělám, jako že si jen jdu něco zařídit nebo na toaletu. Otevřu dveře na chodbu, projdu kolem dveří ordinace a jen doufám, že mě nikdo nezastaví. Seběhnu schody a zastavím se až venku před budovou, kde se konečně dokážu nadechnout trochu víc.
Stud, úleva a plán, jak to zkusit znovu
Venku začnu znovu přemýšlet. Začne mi to být trapné, uvědomím si, že jsem nic neřekla sestře, že jsem prostě zmizela. V hlavě už slyším sama sebe, jak zase volám a omlouvám se za zmeškaný termín, potřetí u stejného zákroku. Chodím tam a zpátky kolem vchodu, srdce mi pořád buší a jsem na sebe hrozně naštvaná. Říkám si, proč to nedokážu zvládnout jako „normální člověk“, který si prostě sedne, nechá si spravit zub a jde domů. Zároveň ale cítím zvláštní úlevu. Vím, že kdybych tam teď šla, asi bych se tam zhroutila. Aspoň jsem sama sebe nenutila za každou cenu.
Po pár minutách si sednu na lavičku opodál, vytáhnu mobil a najdu si číslo do ordinace. Rozhodnu se, že tam zavolám, až budu trochu klidnější, a že to zkusím znovu. Nechci se zubům vyhýbat do nekonečna. Zároveň si ale v duchu slibuju, že příště udělám pár věcí jinak. Vezmu si sluchátka, pustím si něco, u čeho se aspoň trochu odreaguju. Sednu si v čekárně co nejdál od ostatních a když si někdo bude chtít povídat, zkusím normálně říct, že na to teď nemám náladu. Možná to všechno nevyřeší, ale je to aspoň nějaký způsob, jak příště kvůli cizímu vyprávění znovu nepropadnout panice.
