Článek
Bylo poledne, kantýna plná a já jsem se už potřetí za týden nechtěla cpát k partě kolegů, co u oběda řeší jen výkony, čísla a tabulky. Jediné volné místo bylo u uklízečky, kterou jsem do té doby registrovala spíš bokem. Viděla jsem ji ráno s vozíkem na chodbě, ale brala jsem ji spíš jako „součást provozu“ než jako konkrétního člověka. Chvilku jsem stála s tácem v ruce a zvažovala, jestli si nemám jít sednout do kouta sama. Nakonec jsem si sedla k ní, protože jsem se nechtěla zase izolovat. Trochu nesměle jsem pozdravila a zeptala se, jestli je místo volné. Usmála se a přátelsky kývla, jako by byla zvyklá, že si k ní občas někdo přisedne, když už není kam jinam.
Uklízečka, která viděla do zákulisí
Začaly jsme se bavit úplně obyčejně. Jídlo v kantýně, že je letos brzy horko, že v open space se nedá dýchat, když se klimatizace zblázní. Postupně mi vyprávěla, že přesně ví, kdo kde sedí, kdo se s kým kamarádí a kdo se komu radši vyhýbá. Přitom dodala něco ve smyslu, že „to tak člověk po těch letech nasaje“, i když „jen uklízí“. Sama od sebe pak zmínila, že je ve firmě víc než deset let a že za tu dobu viděla přijít a odejít spoustu lidí. V tu chvíli jí trochu ztichl hlas a mezi řečí řekla, že tahle firma se umí navenek tvářit hezky, ale když se rozhodne někoho zbavit, jde to rychle a bez slitování.
Tehdy jsem to brala spíš jako hořké řeči. V hlavě jsem si to překládala po svém: někdo, kdo „jen uklízí“, asi nemá pocit, že je doceněný, tak je k firmě kritický. Navenek jsem ale přikývla a řekla něco neutrálního, že „to je dneska skoro všude stejné“, jen abych nebyla nezdvořilá. Když pak dodala, ať si nenechám namluvit, že jsme tady jedna rodina, že to platí jen do chvíle, než přestaneme sedět v tabulkách tak, jak má vedení rádo, trochu mě to píchlo. Dotýkalo se to mojí naivní představy, že jsem přišla do „férové“ firmy. Rychle jsem to ale vytěsnila. Dojedla jsem oběd, rozloučila se a vrátila se k počítači a svým úkolům.
Rodinná firma se začala drolit
O pár měsíců později přišla první porada, kde vedení oficiálně oznámilo „restrukturalizaci“ a potřebu „zeštíhlit tým“. Seděli jsme v zasedačce, manažer četl připravený text a HR k tomu přikyvovalo. Najednou začali odcházet kolegové, o kterých jsem si myslela, že jsou na své pozici skoro nepostradatelní. Vždycky se objevila věta o „dobrovolném odchodu na dohodu“ a o tom, že „se dohodli na podmínkách, které vyhovují oběma stranám“. Atmosféra v kanceláři se během pár týdnů úplně změnila. V kuchyňce se přestalo mluvit o osobních věcech, debaty se přesunuly do soukromých chatů a lidi začali víc šeptat. V ten moment se mi vybavila ta scéna z kantýny a její věta o „rodině jen do chvíle, než vadíš v tabulkách“. Najednou mi nepřipadala přehnaná.
Jedno ráno jsem šla jako obvykle pro kávu a poprvé mě napadlo, že chodba vypadá jinak. Na zemi byly drobky, někde zapomenutý papírek, koše plnější než obvykle. Nebylo to nijak dramatické, ale neodpovídalo to tomu, jak jsem byla zvyklá, že je všude uklizeno. Uklízečku jsem neviděla už několik dní, což mi došlo až v tu chvíli. Zeptala jsem se recepční, jestli má dovolenou, a ona jen pokrčila rameny a mimochodem řekla, že úklid teď dělá externí firma, že se „optimalizovalo“. V té větě bylo všechno. Došlo mi, že i ona zmizela stejně tiše jako někteří kolegové z kanceláře. Bez rozloučení, bez vysvětlení, jen se změnila tabulka v Excelu.
Když se tabulky obrátí proti mně
Krátce nato jsem se sama dostala do hledáčku vedení. Nejprve to byly nenápadné poznámky u hodnocení typu „čekali jsme o něco víc“ nebo „musíme si říct, kde vidíme přidanou hodnotu“. Pak přišla schůzka s HR, tentokrát za zavřenými dveřmi. Nabízeli mi „férovou dohodu“, protože se moje pozice údajně „překrývá“ s jinou a firma potřebuje být „flexibilnější“. Seděla jsem tam, poslouchala naučené fráze o tom, jak si mé práce váží, a zároveň že „je čas posunout se dál“. V hlavě se mi pořád vracel plastový tác v kantýně a její klidný hlas. Uvědomila jsem si, že popisuje přesně to, co teď zažívám já, jen z jiné strany. Díky tomu jsem si tentokrát nenechala tak snadno nabulíkovat, že je to pro mě vlastně výhra. Ptala jsem se na detaily, na odstupné, nechala jsem si čas na rozmyšlenou a poradila se mimo firmu.
Nakonec jsem odešla taky „na dohodu“. Bez velkých scén, bez e-mailu na rozloučenou pro celou firmu. Prostě jsem jedno odpoledne odevzdala kartu, notebook a podepsala papíry. Když jsem šla naposledy tou stejnou chodbou, kde jsem ji dřív potkávala s vozíkem, došlo mi, jak moc jsem tehdy ten její oběd podcenila. Seděla tam se mnou a během chvíle mi shrnula deset let svých zkušeností a já jsem si to přeložila jako „uklízeččinu hořkost“.
Dnes pracuju jinde. Když jdu kolem kantýny v nové firmě, občas si na ni vzpomenu. Na to, jak jsem si k ní sedla vlastně z donucení, protože nebylo kam jinam. Mrzí mě, že jsem se ptala tak málo a že jsem její zkušenost v duchu shodila. Zároveň jsem jí zpětně vděčná. Díky ní jsem při svém odchodu nebyla úplně nepřipravená a nenechala jsem si všechno vysvětlit tak, aby se to hodilo jen druhé straně. Naučilo mě to víc poslouchat lidi, kteří nejsou na prezentacích, nemají manažerské tituly, ale tráví v té firmě celé dny a vidí, co se děje po skončení porad v zasedačkách. Dnes si jich všímám mnohem víc. A když si k nim v kantýně přisednu, už to nedělám jen proto, že není kam jinam.
