Článek
V sobotu po dopolední směně jsem byla upřímně ráda, že mám volno. Domů se mi ale nechtělo jet s prázdnou taškou, takže jsem to vzala přes Kaufland. Byla jsem unavená, trochu podrážděná hlady, ale říkala jsem si, že aspoň nakoupím na celý týden a budu mít klid. Vzala jsem vozík a začala automaticky brát věci, které beru skoro vždycky. Pečivo, zeleninu, něco do mrazáku. U jogurtů mě zaujala velká žlutá akční cedule, cena byla o dost nižší než obvykle. Tak jsem vzala víc kelímků, než bych normálně vzala, s tím, že je stejně sníme.
Fronta roste a kvůli jogurtům houstne vzduch
Po nějaké době jsem dorazila k pokladnám. Vybrala jsem si tu, kde byla nejkratší fronta, i když pokladní už na první pohled vypadala hodně unaveně. Neřešila jsem to, chtěla jsem to jen mít za sebou. Jak markovala zboží, dívala jsem se ze zvyku na displej s cenami. A najednou vidím, že jogurty naskakují za vyšší částku, než jaká byla na regále. Nejdřív jsem si v duchu říkala, jestli jsem se nespletla, jestli to nebyla třeba cena jen pro jeden druh. Ale rozdíl byly skoro čtyři koruny na kus a já jich měla v košíku dost. Řekla jsem si, že to nejsou jen drobné, a rozhodla se na to slušně upozornit.
Když jsem jí řekla, že na regále byla nižší cena, a popsala jí přesně, kde ty jogurty leží, ani nezvedla oči a odsekla něco ve smyslu, jestli jsem to dobře četla. Její tón mě úplně zaskočil. Najednou jsem měla pocit, jako by ze mě dělala někoho, kdo neumí přečíst cenovku. Snažila jsem se zůstat v klidu, tak jsem jí ještě jednou vysvětlila, že cedule tam opravdu visí a že není v jiné části obchodu. Ona zmáčkla tlačítko na pokladně a do mikrofonu zavolala kolegu z mléčného oddělení. Přitom si hlasitě povzdechla, že „už zase nějaká akce“, jako kdybych za to mohla.
Verdikt zaměstnance a stud před celou frontou
Za mnou se mezitím fronta prodloužila a já najednou začala víc vnímat lidi kolem sebe než svůj nákup. Měla jsem pocit, že se na mě všichni dívají, jeden pán si hodně okatě prohlížel hodinky. Bylo mi to trapné, i když rozumově jsem věděla, že požadovat správnou cenu je normální. Asi po dvou minutách přišel mladý zaměstnanec, pokladní mu ukázala ty jogurty a on se šel podívat k regálu. Čekali jsme. Za chvíli se vrátil, naklonil se k ní, něco jí tiše řekl a zase odešel. Pokladní se pak otočila na mě a suše oznámila, že cena na ceduli tam visí omylem a že mi je musí naúčtovat za tu vyšší, protože „tak je to v systému“.
Řekla jsem jí, že chápu, že se můžou splést, ale že by mi jako zákazníkovi měli uznat cenu, kterou tam sami vystavili, aspoň pro tenhle nákup. Snažila jsem se mluvit normálně, nehádat se. Ona mi ale skočila do řeči, že „ona s tím nic neudělá, buď to vezmu, nebo ne“. Ani nenaznačila, že by mohla zavolat vedoucího nebo někoho, kdo o tom může rozhodnout. Prostě začala posouvat další moje věci po pásu, jako by tím celý rozhovor uzavřela. V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a ponížení. Nejen z toho, že mi neuznali cenu, ale hlavně z toho, jak se mnou mluvila před ostatními lidmi, jako bych je všechny schválně zdržovala nějakým nesmyslem.
Když je důležitější sebeúcta než plný košík
Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu srovnala, a klidným hlasem jsem jí řekla, že si ty jogurty tedy neberu. A jak jsem to řekla, došlo mi, že po tomhle celý nákup nechci. Hlavou mi proběhla věta typu „tak tam ty peníze nenechám ani já“. Tak jsem ji poprosila, ať mi stornuje celý nákup. Věděla jsem, že tím frontu ještě víc zdržím a že lidi za mnou budou ještě naštvanější, ale v tu chvíli pro mě bylo důležitější, abych sama před sebou necouvla. Pokladní protočila oči, hlasitě si povzdechla a něco si zamumlala o tom, kolik s tím teď bude práce. Pak začala rušit už namarkované položky, zatímco lidé za mnou nespokojeně odfukovali.
Já tam stála s rukama opřenýma o vozík a cítila, jak se mi trochu třesou prsty. Byla jsem nervózní, styděla jsem se a zároveň jsem cítila zvláštní úlevu. Když to konečně dokončila, vzala jsem si jen peněženku a bez nákupu odešla z obchodu. Venku na parkovišti jsem se na chvíli zastavila a došlo mi, že mi ve výsledku vůbec nešlo o těch pár korun. Šlo mi o to, že se mnou někdo jednal, jako bych neměla právo se na něco zeptat nebo o něco požádat. Ten den jsem přijela domů s prázdnou taškou, ale s pocitem, že jsem se aspoň jednou jasně postavila sama za sebe. Nepůsobilo to nijak hrdinsky, spíš obyčejně a trochu vyčerpávajícím způsobem, ale pro mě to bylo důležité malé „dost“.
