Článek
Sedím v úterý dopoledne v kanceláři, snažím se dopsat report a nejde mi to. Koukám už potřetí na stejný prázdný řádek, slova nikde. Řeknu si, že se zvednu pro vodu, aspoň se trochu projdu. Když jdu ke kuchyňce, zaslechnu svoje jméno. Automaticky zpomalím, ani nad tím nepřemýšlím. A pak uslyším větu: „S tou [moje jméno] bych klidně spal.“ Následuje smích druhého chlapa. Zůstanu stát na místě. Mám pocit, že mi na chvíli vypnulo tělo. Jen tam stojím a poslouchám jejich pobavené mumlání, které už ani přesně nevnímám.
Mezi chutí vybouchnout a paralyzujícím studem
Mám chuť tam vrazit, podívat se jim do očí a něco říct. V tu samou vteřinu mě ale zaplaví stud. Najednou mám pocit, že bych tam působila prudérně. Zastavím se těsně před dveřmi, ani nevejdu dovnitř. Otočím se a dojdu si pro vodu k automatu na chodbě, i když mi to přijde trapně okaté. Beru kelímek, mačkám tlačítko a v hlavě se mi to celé rozjíždí. Možná to přeháním. Možná to „kluci takhle prostě mají“. Jenže zároveň vím, že tohle už je přes čáru. Nejsem kamarád do hospody, jsem jejich kolegyně v práci.
Zbytek dopoledne se nedokážu soustředit. Pořád mi v hlavě běží ta věta, ten jejich smích. Když jde kolem mně kolega, který to řekl, normálně se na mě usměje a na něco se zeptá ohledně projektu. Jako by se nic nestalo. Odpovím mu automaticky, ale uvnitř to se mnou trhne. Uvědomím si, že on ani neví, že jsem ho slyšela. A to mě paradoxně naštve ještě víc. V hlavě mi to skáče: nech to být, nestojí to za to. A hned na to: ne, ozvi se, proč bys měla držet pusu. Ten vnitřní rozpor je tak silný, že mě z toho začíná bolet žaludek.
Sdílet to s někým, nebo mlčet
Na oběd jdu s kolegyní, se kterou si lidsky rozumíme a se kterou občas probíráme věci i mimo práci. Chvíli jen tak mluvíme o běžných věcech, ale já jsem myšlenkami pořád v té kuchyňce. Nakonec to nevydržím a řeknu jí, že se mi dopoledne stalo něco nepříjemného. Popíšu jí ten rozhovor skoro slovo od slova. Jak řekl, že by se mnou „klidně spal“, jak se tomu druhý smál. Ona se zarazí, přestane jíst a podívá se na mě. Řekne mi, že tohle rozhodně není v pohodě, že to není žádný vtip, ale fakt nevhodná poznámka. A že bych to neměla jen tak přejít. V tu chvíli se mi hodně uleví. Potřebovala jsem slyšet, že si to nevymýšlím v hlavě, že to není jen moje „přecitlivělost“.
Po obědě se rozhodnu, že do toho půjdu. Sednu si k počítači a napíšu si do poznámek pár vět, co vlastně chci říct. Nechci tam přijít a začít koktat nebo sklouznout k výčitkám. Píšu si v bodech: co jsem slyšela, jak mi u toho bylo, co od něj potřebuju. Pořád z toho mám nervy, ale pomáhá mi mít to trochu seřazené. Pak čekám na chvíli, kdy bude v kanceláři menší provoz a on nebude obklopený ostatními. Když vidím, že sedí sám, zvednu se a normálně se ho zeptám, jestli má na pět minut čas do malé zasedačky. Chvíli vypadá překvapeně, ale zvedne se a jde se mnou.
Když se rozhodneš pro nepříjemný rozhovor
V zasedačce cítím, jak mi buší srdce. Sedneme si naproti sobě a já si v duchu zopakuju první větu z poznámek. Řeknu mu, že jsem dopoledne šla do kuchyňky a zaslechla, jak o mně říkal, že by se mnou „klidně spal“. A že mi to bylo hodně nepříjemné. Nechám chvíli ticho, i když mám chuť ho hned zaplnit. On se začne ošívat, dívá se stranou a řekne něco jako: „Ale prosím tě, to byl blbej fór mezi chlapama, nic ve zlým.“ Jenže já tentokrát neustoupím. Řeknu mu, že chápu, že to třeba myslel jako fórek, ale že pro něj nejsem žádná anonymní postava. Že jsem jeho kolegyně a slyšela jsem to. A že mě to hodně dotklo.
V tu chvíli je na něm vidět, že znejistí. Přestane se smát a řekne, že ho to mrzí. Že mu nedošlo, že to můžu slyšet, a že to byla blbost. Já mu odpovím, že od něj neočekávám žádné velké gesto. Jen to, že podobné věty už v práci nebudou padat a že by bylo fajn, kdyby takové řeči ani mezi ostatními dál nepřiživoval. On kývne, opakuje, že si to uvědomuje a že to „posral“, jeho slovy. Vypadá opravdu, že je mu trapně. Když odcházím ze zasedačky, cítím úlevu, ale zároveň lehkou nervozitu, jak to mezi námi bude dál. Jsem ale ráda, že jsem nezačala křičet a že jsem se i tak ozvala.
Co se stane, když si nastavíš hranice
V dalších dnech si všimnu, že atmosféra se trochu změnila. V kuchyňce pořád probíhají vtípky, ale ty vyloženě sexistické nějak mizí. Občas mám pocit, že když vejdu, někdo se zarazí v půlce věty, ale nikdo to nekomentuje přímo přede mnou. Mezi námi dvěma je to korektní, bavíme se pracovně, občas prohodíme i něco osobního, ale drží si odstup. A mně to tak vyhovuje. Zároveň cítím, že jsem si sama před sebou něco srovnala. Vím, že když mi něco vadí, mám možnost to říct, aniž bych musela působit hystericky nebo přehnaně. Tenhle zážitek mi ukázal, že věta, která patří do ložnice a ne do práce, nemusí zůstat jen v mojí hlavě. Dá se na ni upozornit klidně, jasně a bez scén. A že i to je způsob, jak si v práci chránit svoje hranice.
