Článek
Po práci jsem sedla do auta s tím, že jen rychle vezmu něco k večeři a pojedu domů. Byla jsem unavená, ale nic dramatického, prostě běžné odpoledne po pracovním dni. Zaparkovala jsem před Lidlem, doufala, že to tam nebude tak hrozné, a samozřejmě bylo. Uvnitř narváno, košíky narážely jeden do druhého, mezi regály se nedalo pořádně vyhnout, u pokladen fronty. Všichni vypadali podrážděně, ale už to vlastně skoro ani nevnímám, protože to je v těchhle časech normální. Rychle jsem pobrala, co jsem potřebovala, zařadila se do řady a vytáhla si peněženku, ať to nezdržuju. Pak jsem spíš koukala do mobilu a jen tak bokem sledovala, jak se fronta pomalu šine dopředu.
Spadlá pětistovka a samozřejmá slušnost
Přede mnou stála paní kolem padesátky, měla úplně narvaný vozík a v ruce složené bankovky. Vypadala stejně unaveně a podrážděně jako půlka lidí v té frontě. Když si dávala peněženku zpátky do kabelky, koutkem oka jsem zahlédla, jak jí na zem vypadla pětistovka. Chvíli jsem čekala, jestli si toho nevšimne sama, protože se tam ještě chvilku přehrabovala, ale nic. Vozík popostrčila dál a bankovka zůstala ležet u jejích nohou. Napadlo mě, že když nic neřeknu, někdo to sebere, nebo se na to prostě šlápne a ona o ty peníze přijde. Připadalo mi samozřejmé se pro ni sehnout, tak jsem to udělala.
Zvedla jsem pětistovku ze země, udělala krok k té paní a natáhla k ní ruku. Řekla jsem úplně normálně: „Paní, vypadly vám peníze.“ Nebyla v tom žádná zvláštní intonace, nic, prostě konstatování. V hlavě jsem měla takovou obyčejnou představu, že se otočí, řekne „jé, děkuju“ a tím to skončí. Byla to pro mě tak běžná situace, že jsem nad ní ani nepřemýšlela. O to víc mě překvapilo, když se na mě podívala otráveným výrazem, jako bych ji vyrušila u něčeho důležitého, vzala tu bankovku z mojí ruky a úplně ledově pronesla něco ve smyslu: „To je moje, no a co, myslela jste si, že si ji necháte?“ Na vteřinu jsem zůstala stát bez reakce, protože jsem takovou odpověď vůbec nečekala.
Z obvinění stud, vztek a ticho
V tu chvíli mě to úplně rozhodilo. Cítila jsem, jak mi zrychlil tep a jak se mi začal červenat obličej. Měla jsem najednou pocit, že mě někdo veřejně obvinil z něčeho, co mě ani nenapadlo. Nebylo to jen o tom, co řekla, ale jak se na mě dívala – podezíravě, z vrchu, jako bych byla nějaká zlodějka. Strašně se mě to dotklo. Neudržela jsem se a nahlas jsem jí řekla, že jsem jí ty peníze klidně nemusela dávat a že by si je příště měla radši hlídat, než lidi obviňovat. Slyšela jsem sama na sobě, jak se mi třese hlas. Byla v tom směs vzteku, křivdy a zároveň studu, protože mi došlo, že to slyší celá ta fronta za mnou.
Najednou bylo kolem nezvykle ticho, všichni dělali, že nic neslyší, ale bylo jasné, že to vnímají. Pokladna dál pípala, ale jinak se atmosféra změnila. Zaznamenala jsem pár pohledů od lidí za mnou, někdo se krátce ušklíbl, někdo sklopil oči. Pokladní dělala, že se soustředí jen na skenování zboží, ale bylo vidět, že jí to není úplně jedno. Ta paní si bez jediného dalšího slova strčila pětistovku zpátky do peněženky, odfrkla si a otočila se ke mně zády, jako by se mnou nechtěla mít nic společného. Zůstala jsem tam stát s pocitem, že jsem z toho vyšla jako ta problémová, i když jsem vnitřně věděla, že jsem neudělala nic špatného.
Když dobrý úmysl zanechá pachuť
Když jsem konečně přišla na řadu, byla jsem pořád úplně rozhozená. Rozkládala jsem nákup na pás zmateně, něco jsem málem zapomněla vytáhnout z košíku, u placení jsem se zamotala s kartou a drobnými. Věci jsem cpala do tašky bez ladu a skladu, jen abych už tam nemusela déle stát. Celou dobu se mi v hlavě vracela ta její věta a tón, jakým to řekla. Pořád jsem si pro sebe opakovala, proč mě to tak vzalo – že to nebylo kvůli pětistovce, ale kvůli tomu, že se dobrý úmysl v sekundě otočil proti mně. Cestou k autu jsem si v duchu přehrávala, co jsem jí řekla, a přemýšlela, jestli jsem to neměla radši spolknout a nechat být.
Doma jsem na to ještě pár hodin myslela. Uvědomila jsem si, jak moc mě trápí ten pocit nespravedlnosti, i v takhle malé věci. Nešlo o peníze ani o vděk, ale o základní slušnost. O to, že když už se přemůžu, i unavená po práci, a udělám něco, co považuju za normální ohleduplnost, přijde místo toho obvinění. Došlo mi, že tohle asi není poslední taková situace, že lidi budou vždycky různě podráždění a podezřívaví. A zároveň jsem si řekla, že příště tu spadlou bankovku asi stejně zase zvednu. Jen od toho nebudu čekat ani „děkuju“, ani hezký pocit. Prostě to udělám proto, že tak chci fungovat já, i když to okolí občas úplně převrátí.
