Článek
Byl obyčejný všední podvečer a já byla po práci úplně vyčerpaná. Stavila jsem se v supermarketu jen na rychlý nákup na večeři, abych to měla z krku a mohla domů. V hlavě jsem měla seznam všeho, co mě ještě večer čeká, a doufala jsem, že to v obchodě nějak rychle proběhne. Vzala jsem jen pár věcí – trochu zeleniny, pečivo, pití – a snažila se projít uličkami co nejrychleji. Kabelku jsem měla tradičně přeplněnou, jen jsem ji ledabyle přivřela, protože jsem z ní pořád tahala mobil a už jsem neměla sílu to řešit.
Fronta, která se táhne a hlava plná
Když jsem došla k pokladnám, všude bylo plno. Vybrala jsem si frontu, která vypadala nejkratší, a zařadila se za mladého kluka s košíkem narvaným energetickými nápoji. Za mnou se postavila starší paní s nákupem v plátěné tašce a kousek dál stála maminka s kočárkem. Už na sobě jsem cítila, jak jsem podrážděná z toho čekání, ale říkala jsem si, že to nějak vydržím. V myšlenkách jsem mezitím byla úplně jinde – přehrávala jsem si, co ještě musím dneska zařídit, a okolí jsem vnímala jen napůl.
Když na mě konečně přišla řada, začala jsem vykládat věci na pás a jednou rukou jsem přitom šátrala v kabelce po peněžence. Mám v ní věčně chaos, všechno naházené bez ladu a skladu. Zavadila jsem o bok kabelky tak nešikovně, že sklouzla z pultu a spadla na zem. Všechno se z ní vysypalo – klíče, kapesníčky, rtěnka, papírky, drobné. V první chvíli jsem byla hlavně naštvaná sama na sebe, že se mi tohle stává pořád, protože si nikdy nenajdu čas si tu tašku pořádně protřídit.
Když ti u pokladny vypadne tajemství
Pak jsem koutkem oka zahlédla, jak na zem dopadlo ještě něco dalšího. Malý růžový vibrátor se dokutálel skoro až k botám pokladního a zůstal ležet na dlažbě tak, že ho museli vidět všichni kolem. Na vteřinu jsem měla pocit, že celý obchod ztichl, přestala jsem vnímat pípání pokladny a ruch kolem. Nechápala jsem proč, dokud jsem se nepodívala dolů. V tu chvíli mi došlo, co tam leží, a cítila jsem, jak mi hoří obličej. Vzpomněla jsem si, jak jsem ho ráno u přítele ve spěchu jen tak šoupla do kabelky, protože jsem letěla do práce a nestihla si věci pořádně sbalit.
K zemi se automaticky sehnuly dvě ruce – moje a pokladního. Oba jsme se na vteřinu zarazili, kdo ho má vlastně zvednout. Byla to krátká, ale nepříjemně dlouhá chvíle. Popadla jsem ho já, skoro jsem ho schovala do dlaně a rychle ho strčila zpátky do kabelky, jako bych tím celou situaci mohla zahladit. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce, a jediné, co jsem chtěla, bylo zmizet odsud co nejrychleji. Hlavou mi blesklo, že přesně takové historky se pak roky vyprávějí o neznámé „paní z obchodu“.
Jak se z trapasu stane jen historka
Pokladní se tvářil chvíli napjatě, ale pak se na mě krátce podíval, lehce se usmál a řekl: „To se stane,“ tónem, který zněl překvapivě normálně, skoro kamarádsky. Starší paní za mnou prohodila něco ve smyslu: „Hlavně že to nespadlo do vozíku,“ a tiše se zasmála. Někdo za ní se uchechtl, ale nebylo v tom nic zlomyslného, spíš takové lidské pobavení. Zhluboka jsem se nadechla a protože mám ve zvyku trapné chvíle shazovat, protočila jsem oči a napůl pro sebe řekla, že si asi příště pořídím menší kabelku, aby se do ní tolik věcí nevešlo.
Rychle jsem zaplatila, sebrala tašku a málem vyběhla k východu. Cítila jsem směs obrovského studu a zároveň úlevy, že je to za mnou. Venku jsem si sedla na lavičku u parkoviště a chvíli tam jen tak seděla. V hlavě jsem si celou scénu přehrála znovu, tentokrát už s náznakem smíchu. Došlo mi, že se vlastně nic hrozného nestalo. Nikdo se mi neposmíval přímo, nikdo nebyl zlý, lidé se spíš snažili být taktní. Večer jsem to vyprávěla kamarádce po telefonu a obě jsme se smály tak, až jsem se přestala stydět. Uvědomila jsem si, že přesně takové trapasy mě učí brát sebe samu o něco míň vážně.
