Článek
Jedno úplně obyčejné odpoledne jsem na Florenci nastupovala do metra. Byla jsem po práci utahaná a v hlavě jsem měla jen to, že si sednu a v klidu se odvezu domů. Sedla jsem si ke stěně, kabelku položila na klín a automaticky vytáhla mobil, abych projela zprávy a sociální sítě. Vagon nebyl úplně narvaný, ale většina lidí zabrala krajní místa, takže vedle mě zůstalo volno. Jela jsem tak, že jsem moc nevnímala okolí a jen se snažila na chvíli vypnout.
Když si k vám někdo sedne až moc blízko
Na další stanici nastoupilo víc lidí a jeden chlap, něco kolem čtyřicítky, si bez váhání sedl těsně vedle mě, i když naproti byly dvě volné sedačky vedle sebe. Přišlo mi to divné, ale v první chvíli jsem si řekla, že možná jen nechce sedět zády ke směru jízdy. Byl cítit potem a levnou voňavkou, tak jsem se instinktivně posunula co nejdál k oknu, jak to šlo. Snažila jsem se tvářit, že jsem zabraná do mobilu, ale zároveň jsem cítila, že je až nepříjemně blízko. V hlavě jsem to rychle odbyla tím, že „lidi jsou prostě někdy bezohlední“, a neřešila to víc.
Po chvíli jsem si ale všimla, že se naklání tak, že má oči přímo na displeji mého mobilu. Bylo to tak očividné, že bylo jasné, že mi kouká na telefon. Znepříjemnilo mi to situaci, zhasla jsem displej a mobil vrátila do kabelky, abych měla klid. On se ale dál vrtěl a jeho ruka se začala nebezpečně přibližovat k okraji mé kabelky, jako by si jen upravoval bundu nebo hledal něco v kapse. Začala jsem být nervózní a v duchu jsem si nadávala, že jsem si kabelku nedala přes rameno a víc k tělu, jak to normálně dělám, a že jsem se zase moc soustředila na mobil.
První škubnutí kabelkou a odhalený kapsář
Na další stanici metro zastavilo, lidi vystupovali a nastupovali a na chvíli tam byl takový ten typický zmatek. V tom jsem ucítila, jak mi s kabelkou někdo lehce škubnul. Koutkem oka jsem zahlédla, jak ten chlap nenápadně odtahuje zip. V tu vteřinu mi došlo, že to není náhoda. Rychle jsem chytila kabelku oběma rukama a přitiskla si ji k břichu, zvedla hlavu a podívala se na něj přímo. On okamžitě uhnul pohledem, dělal, že nic, a tvářil se, jako by jen omylem zavadil rukou, takové to hrané „já za nic nemůžu“.
Naproti seděla starší paní, která na mě najednou kývla a polohlasem řekla: „Slečno, on vám před chvílí šahal do kabelky, já to viděla.“ V tu chvíli mi docvaklo, že si ke mně nesedl jen tak, ale vybral si mě jako snadný cíl – sama holka s kabelkou v klíně a mobilem v ruce. Srdce se mi rozbušilo, ale nahlas jsem mu řekla, ať si ode mě sedne dál, že nechci, aby na mě sahal. Snažila jsem se mluvit klidně, ale cítila jsem, jak se mi třese hlas. Podívala jsem se kolem, jestli to někdo vnímá, ale kromě té paní se lidi spíš dívali jinam, do země nebo z okna. On se naštvaně zvedl, zamumlal něco ve smyslu „hysterka“ a na další stanici rychle vystoupil.
Úleva, vztek a nově získaná ostražitost
Když se za ním zavřely dveře, vagon se zase uklidnil. První, co jsem udělala, bylo, že jsem otevřela kabelku a zkontrolovala, jestli je všechno na místě. Peněženka i mobil byly tam, kde měly být, jen zip byl úplně roztažený. Byla jsem hlavně ráda, že je pryč a že mi nic nezmizelo, ani mě v tu chvíli nenapadlo něco hlásit. Zároveň jsem cítila směs úlevy a vzteku na sebe, že jsem si toho nevšimla dřív a že jsem ho tím svým ignorováním vlastně nechala zkusit, co chtěl. Ta paní naproti se na mě povzbudivě usmála a řekla, ať si na tyhle typy dávám pozor, že v metru jich je plno a že si mě všimla už ve chvíli, kdy si ke mně sedal. Poděkovala jsem jí, ona jela ještě jednu stanici se mnou a už jsme si spolu nic neříkaly, jen jsme tak tiše seděly a mně se postupně uklidňoval tep.
Když jsem vystupovala, automaticky jsem si dala kabelku přes tělo a přitáhla ji víc dopředu, skoro k hrudi. Najednou mi došlo, jak jsem předtím byla v MHD lehkomyslná a jak rychle se z „obyčejné cesty z práce“ může stát něco, co člověka dost rozhodí. V hlavě jsem si přehrávala, jak nenápadné to celé bylo – žádné velké drama, žádné okaté šátrání, jen pár centimetrů navíc k mé ruce a měl by peněženku. Od té doby v metru tolik nekoukám do mobilu, radši si ho nechávám v tašce a víc sleduju lidi kolem sebe. Ne z paranoie, ale z nějaké základní opatrnosti. A pokaždé, když projíždím Florencí, si na ten den vzpomenu a říkám si, že to, že si ke mně ten chlap přisedl, opravdu nebyla náhoda.
