Článek
Byl pátek odpoledne, v práci to ke konci týdne zase vygradovalo a já z ní vypadla s hlavou plnou úkolů na víkend. Měla jsem v mobilu seznam nákupu, ale v hlavě mi pořád běželo hlavně jedno slovo: okurky. Dětem jsem slíbila okurkový salát k večeři a ony tyhle sliby berou vážně. Zajela jsem do našeho nejbližšího supermarketu s tím, že to vezmu rychle, ať jsem co nejdřív doma. Uvnitř bylo narváno, lidé se tlačili s vozíky, fronty se vlekly, všichni vypadali unaveně a otráveně. Přistihla jsem se, že jsem na tom podobně. Chtěla jsem prostě jen nakoupit, odškrtnout si to a mít klid.
Pátek, únava a hon za nákupem
Vzala jsem košík a skoro automaticky jsem pobíhala mezi regály. Těstoviny, mléko, pečivo, něco k snídani, sladkost pro děti. Rukama jsem házela věci do košíku a myšlenkami už jsem byla doma v kuchyni. Nakonec jsem zamířila k zelenině, abych splnila ten hlavní bod seznamu. U rajčat a paprik už byly skoro prázdné bedýnky, tak jsem začala tušit, že bude problém. U regálu s okurkami zůstal jen rozhrabaný řádek, pár zbytků, jinak nic. Vypadalo to, že tam před chvílí musela být nějaká akce. Všimla jsem si, že u toho stojí ještě jedna žena, asi o něco starší než já, a taky něco hledá. V duchu jsem se jen modlila, aby tam někde schovaná ještě nějaká okurka byla, protože jet kvůli tomu do dalšího obchodu se mi opravdu nechtělo.
Naklonila jsem se blíž a úplně vzadu, za bedničkou s koprem, jsem uviděla tři poslední salátové okurky. V tu chvíli jsem nepřemýšlela. Prostě jsem natáhla ruku a všechny tři rychle vzala a dala do košíku. Byl to úplně automatický pohyb, taková ta vnitřní snaha nenechat si něco „vyfouknout“. Jak jsem je brala, koutkem oka jsem viděla, že ta žena vedle mě taky natáhla ruku, ale pak ji zase stáhla zpátky. Došlo mi, že jsem jí ty okurky vzala přímo před očima. Bylo mi trapně, ale dělala jsem, že si ničeho nevšímám. Najednou jsem se začala strašně soustředit na cedulku s cenou, jen abych se jí nemusela podívat do očí.
Poslední okurky a ticho u regálu
Mezi námi nastalo takové zvláštní ticho. Nestalo se nic nahlas, nikdo nezvýšil hlas, ale obě jsme věděly, že to úplně fér nebylo. Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek, a v hlavě mi běželo, že bych jí měla aspoň jednu vrátit. Jenže jsem se nemohla rozhoupat. Přemýšlela jsem, jak to říct, aby to nevyznělo povýšeně nebo hloupě. Než jsem se zmohla na nějakou větu, podívala se na mě, usmála se a klidným hlasem řekla: „Vezměte si je, víte, já to mám v životě tak, že co je pro mě, to si na mě počká.“ Nezazněla v tom ani špetka ironie. Působilo to tak, že tomu opravdu věří, ne jako poznámka, kterou by mi chtěla něco vrátit.
V tu chvíli se mi nahrnula krev do obličeje. Došlo mi, jak automaticky jsem se chovala, jako bych měla větší nárok jen proto, že jsem byla o vteřinu rychlejší a víc „důsledná“. Zmohla jsem se jen na takové zakoktání, že se omlouvám, a skoro bez přemýšlení jsem z košíku jednu okurku vytáhla a podala jí. Zamumlala jsem něco ve smyslu, že jsem si nevšimla, že po nich taky sahala, i když jsem v sobě věděla, že to není úplně pravda. Ona nejdřív mávla rukou, že to opravdu nevadí, že ať si je klidně vezmu všechny, ale nakonec si tu jednu vzala. Měla jsem z toho pocit, že to udělala spíš kvůli mně, aby mi umožnila tu situaci nějak napravit. Pak jsme prohodily pár úplně obyčejných vět o tom, jak je dneska všechno hned vyprodané a že je pátek vždycky blázinec, a každá jsme odešla jinam.
Trapná chvíle, která změnila můj pohled
Když jsem pak šla s košíkem k pokladnám, pořád jsem tu její větu slyšela v hlavě. „Co je pro mě, to si na mě počká.“ Přemýšlela jsem nad tím, jak rozdílně se dá v jedné malé situaci zachovat. Člověk je zvyklý v obchodech spíš vídat hádky, přetahování o poslední zboží, ironické poznámky. Ona se ale zachovala úplně jinak. Nepotřebovala mě seřvat ani mi cokoliv vyčítat, ale zároveň mi dala jasně najevo, jak jsem se zachovala. Došlo mi, že ve mně nějak hluboko sedí nastavení „kdo dřív přijde, ten bere“ a že ho beru jako samozřejmost. Od té doby si říkám, že by nebylo špatné si na tu její větu příště vzpomenout dřív, než automaticky sáhnu po nějakém posledním kusu. Ne že bych od toho dne byla najednou svatá, ale pořád mi připomíná, že nemusím pokaždé jednat podle vnitřního pocitu, že všeho je málo.
