Článek
Seděla jsem po poradě u počítače a snažila se projít ranní maily. Bylo pondělí dopoledne, v kanceláři bylo tlumené ticho, kdy všichni něco ťukají, ale zároveň je cítit únava z rozjezdu týdne. Udělala jsem si čaj, nasadila sluchátka jen tak napůl, abych slyšela, kdyby na mě někdo mluvil. Najednou mi cinkla zpráva od kolegyně naproti. Přeposlala mi mail od kolegy z výroby s komentářem: „Tohle by se mělo tesat do kamene.“ Byla jsem zvědavá. Otevřela jsem ho s tím, že to asi bude nějaká perla, a otočila jsem se na ni: „Co zas?“ Jen se ušklíbla, ať si to přečtu.
Jeden nevinný vtip, jedno špatné kliknutí
Abych se přidala a trochu to „uzavřela“, sedla jsem si zpátky k počítači a napsala krátkou odpověď. V hlavě jsem to měla jasně: pošlu to jen nejbližším kolegům, co stáli okolo, prostě interní vtípek. Do těla mailu jsem připsala něco ve smyslu „náš oblíbený básník z výroby zase úřaduje“ a chtěla jsem, aby to zůstalo jen v naší kanceláři. V běžném provozu ale skoro pořád používáme „odpovědět všem“, takže jsem automaticky klikla na to stejné tlačítko. Nekontrolovala jsem příjemce, prostě jsem klikla, odeslala a už jsem přemýšlela nad kafem, které jsem si plánovala jít udělat. Vůbec jsem se u toho nezastavila, nepřišlo mi na tom nic zvláštního. Vstala jsem, zašla do kuchyňky, dvě minuty si tam povídala s kolegou o víkendu a na ten mail jsem úplně zapomněla.
Asi po dvaceti minutách mi na monitoru vyskočila notifikace na novou zprávu ve stejném vlákně. Myslela jsem si, že asi kolegové reagují dalšími vtípky, a bez přemýšlení jsem klikla. Místo toho na mě vyskočil krátký, strohý text od toho kolegy z výroby: něco ve smyslu, že ho mrzí, že si z něj dělám legraci před celou rozesílací skupinou, a že by uvítal, kdybychom případné výhrady řešili profesionálně. V tu chvíli jsem se zarazila s rukou na myši. Došlo mi, že jsem neodpověděla jen „našim“, ale opravdu všem. Rychle jsem přejela očima seznam adresátů a viděla jsem tam celý náš tým, jeho tým, několik lidí z vedení, svého šéfa a jeho přímého nadřízeného. Najednou jsem si úplně jasně vybavila tu větu o „básníkovi z výroby“ a bylo mi fyzicky špatně. Cítila jsem, jak se mi stáhl žaludek a nahrnula se mi krev do obličeje.
Z vtípku stud, panika a cesta do zasedačky
Ještě jsem přemýšlela, jestli můžu něco zachránit, jestli má smysl psát hned omluvný mail, nebo to raději řešit jinak, když se u mého stolu objevil můj šéf. Nebyl naštvaný na první pohled, spíš vážný. Řekl klidným hlasem: „Máš na chvíli čas? Pojď prosím do zasedačky.“ Vstal a šel přede mnou. Cestou jsem přemýšlela nad vším možným. Představovala jsem si, jak si balím věci, jak mi vysvětlují, že tohle je v rozporu s firemní kulturou, jak podepisuju výpověď u recepce. Zároveň jsem si říkala, že jsem to přece nemyslela zle, že to byl jen hloupý vtip. Když jsem otevřela dveře zasedačky a viděla tam sedět i personalistku, bylo mi jasné, že to nebude krátká přátelská domluva mezi čtyřma očima.
Šéf přede mě položil vytištěný mail, který jsem poslala. Neřval, neshazoval mě, jen se zeptal: „Můžeš mi vysvětlit, co jsi tím chtěla říct?“ Připadala jsem si strašně trapně. Začala jsem vysvětlovat, že to mělo být interní, že jsem si neuvědomila, že jsem dala „odpovědět všem“, a že mě mrzí, jak to vyznělo. Když jsem to říkala nahlas, znělo to i mně samotné trapně a lacině. Personalistka mi kladla doplňující otázky, jestli chápu, jak to může působit na druhou stranu, a jestli si uvědomuju, že to čte i vedení. Nakonec mi oznámili, že dostanu formální napomenutí do osobního spisu a že očekávají, že se kolegovi osobně omluvím. Jen jsem přikývla. Byla jsem ráda, že to končí „jen“ takhle.
Napomenutí, omluva a lekce na celý život
Odpoledne jsem si našla jeho číslo a chvilku koukala na displej, než jsem se odhodlala zmáčknout zelené tlačítko. Hlas měl překvapivě klidný, spíš unavený než naštvaný. Řekla jsem mu, že mě to mrzí, že jsem to přehnala a že chápu, že se ho to dotklo. On mi bez nějakého velkého dramatizování řekl, že to prostě nebylo příjemné, ale že to bere na vědomí. Hovor trval možná dvě minuty, ale já jsem si ho v hlavě přehrávala celý večer. Domů jsem šla s nepříjemným pocitem, že jsem si tím sama uškodila. Od té doby si každý mail dvakrát kontroluju, než ho odešlu – nejen adresáty, ale i to, jestli bych se za ten text nestyděla, kdyby si ho přečetl kdokoliv z firmy. A hlavně jsem si uvědomila, že i když se v kanceláři občas bavíme na cizí účet, rozdíl mezi „interním vtípkem“ a ponížením někoho konkrétního je menší, než jsem si myslela.
