Článek
Na tu večeři jsme byli domluvení už dlouho. Po práci v centru, „něco dobrého“ a pár drinků. Já jsem dorazila o něco dřív, sedla si ke stolu u okna a byla jsem lehce nervózní. Před pár dny jsem dostala prémie a pořád jsem z toho měla dobrý pocit. Zároveň jsem v hlavě přemýšlela, že bych jim ten večer chtěla nějak poděkovat, protože mi poslední měsíce hodně pomáhali. Nevěděla jsem ještě jak. Když začali postupně přicházet, objednali jsme si jídlo, drinky, všichni byli v dobré náladě. Už tehdy mě napadlo, že by bylo hezké zaplatit to celé za všechny, ale zatím to bylo jen někde v pozadí.
Když dobrý nápad začne růst v hlavě
Večer plynul docela v klidu. Bavili jsme se o práci, o novinkách, někde mezi tím přišlo i téma peněz. Dva kamarádi si vedle mě nahlas počítali, kolik si dneska „můžou dovolit“, aby do výplaty nějak vyšli. Slyšela jsem je a trochu mě to zamrzelo, protože jsem ještě nedávno musela počítat každou korunu stejně jako oni. Ostatní z toho dělali legraci, že dneska „to musíme držet při zemi“, aby účet nebyl moc vysoký. Navenek jsem se smála s nimi, ale ve mně ta moje myšlenka začala sílit. Říkala jsem si, že jednou jim ten komfort prostě dopřeju, a proč ne dneska.
Když číšník přinesl účet na tácku, automaticky se zeptal, jestli to bude dohromady, nebo zvlášť. A mně to v tu chvíli prostě ujelo. Dřív, než kdokoliv stihl něco říct, ze mě vypadlo: „Nechte to dohromady, zaplatím to na kartu, mám dneska prémie, tak ať je co slavit.“ U stolu na chvíli ztichlo. Pak se ozval smích, někdo prohodil, že jsem se zbláznila, jiný hned vytahoval telefon a říkal, ať mu pošlu číslo účtu, že mi to pošle hned večer. Další jen trochu rozpačitě koukal do stolu. Snažila jsem se to odlehčit, mávla rukou, že mi to fakt nevadí, že jsem si to rozmyslela už předem. Číšník kývl, vzal tácek s účtem a šel k baru připravit platbu.
Radostné gesto, které ztuhlo ve vzduchu
Jakmile odešel, atmosféra u stolu se najednou trochu změnila. Pořád jsme si povídali, ale už to nebylo tak uvolněné jako předtím. Jeden kamarád se ke mně naklonil a potichu říká: „Hele, mně je fakt blbý, abys za mě platila tolik peněz. Já ti to pošlu, jo?“ Další začal hledat v peněžence hotovost a snažil se mi nenápadně strčit pár bankovek pod stolem se slovy, že aspoň svoje pivo si zaplatí. Usmívala jsem se, odmítala to, říkala jsem, že je to prostě můj dárek. Ale uvnitř jsem začala cítit směs hrdosti a trapnosti. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli jsem to celé trochu nepřehnala a nevytvořila situaci, ve které jim není dobře.
Po chvíli jsem se zvedla, že jdu zaplatit k baru, a nechala je u stolu, ať v klidu dojídají. U baru mi číšník přečetl částku, já jsem zadala PIN a nechala trochu větší dýško, protože ten večer byl opravdu příjemný a obsluha fajn. Cestou zpátky ke stolu jsem cítila, že je atmosféra trochu jiná. Někdo už měl na sobě kabát, někdo dopíjel poslední skleničku, ale takové to bezstarostné „je nám tu dobře“ bylo pryč. Spíš jako by každý řešil, jak se k tomu mému placení postavit, aby to nebylo blbé. Dohodli jsme se, že už je stejně docela pozdě, tak to zabalíme a půjdeme na tramvaj.
Číšník, který situaci zvládl za mě
Když jsem brala kabát ze židle a mířila ke dveřím, číšník mě dohnal a tiše mě poprosil, jestli s ním na chvíli nepopojdu kousek stranou, abychom nestáli přímo v průchodu. Trochu mě to vyděsilo, jestli je nějaký problém s platbou. On ale začal vysvětlovat, že hned po tom, co jsem zaplatila, za ním přišli dva moji kamarádi s bankovkami v ruce a trvali na tom, že aspoň za sebe musí zaplatit. On jim řekl, že už je to všechno na mojí kartě, ale oni na něj prý hodně naléhali, ať si ty peníze vezme. Říkal, že mu bylo divné si je jen tak strčit do kapsy a zároveň nechtěl před celým podnikem rozjíždět nějakou scénu, tak radši přišel za mnou, ať řeknu, co s tím.
Na chvíli jsem jen stála a koukala na něj, protože mě překvapilo, jak moc to ostatní řeší. V hlavě jsem měla, že jsem jim chtěla udělat radost a ulevit jim od stresu s penězi, a nakonec jim to možná přidalo jiný druh nepohodlí. Krátce jsme s číšníkem probírali možnosti. Navrhla jsem mu, ať jim ty peníze nějak nenápadně vrátí, třeba při příští objednávce nebo jen s větou, že už je opravdu všechno v pořádku a že když tak příště zaplatí oni. Zároveň jsem mu řekla, že jestli se mu bude hodně příčit ty bankovky vracet, ať je klidně hodí do společné kasičky na dýška a dál to neřeší. Poděkovala jsem mu, že za mnou přišel stranou a neudělal z toho divadlo před celým podnikem. On jen pokrčil rameny a řekl, že nechce, aby se u něj hosté cítili hloupě.
Když jsem pak vyšla ven za kamarády, měla jsem v sobě trochu smíšený pocit. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem si to mohla dovolit a že jsem jim to jídlo a pití zaplatila. Na druhou jsem si uvědomila, jak snadno se i dobře míněné gesto může změnit v něco, co ostatní dostane do rozpaků. Večer nakonec dopadl v pohodě, rozešli jsme se domů a nikdo mi nic nevyčítal. Ale od té doby víc přemýšlím nad tím, jak s dárky a podobnými gesty zacházím, aby se kvůli nim nemuseli cítit nepříjemně. A často si vzpomenu na toho číšníka, který do celé situace vstoupil tak citlivě, že to možná zvládl líp než já.
