V sauně v Aquapalace jsem uviděla svou učitelku. To, co dělala, bylo přes čáru

V sobotu dopoledne jsme s kamarádkou vyrazily do aquaparku. Domluvily jsme se už v týdnu, že si uděláme „wellness den“, protože obě nestíháme a pořád něco řešíme. Já mezi prací a školou, ona s prací a malým dítětem. Sauny beru jako odměnu, něco, co mám jen pro sebe. V šatně se smějeme, jak v těch půjčených prostěradlech vypadáme, a já mám v hlavě jen jedno: dneska nic neřeším, nelezu do mailu, nemyslím na povinnosti, chci prostě vypnout.

Vcházíme do jedné z větších saun, kde sedí jen dvě ženy, zabrané do hovoru. Sedneme si s kamarádkou na horní lavici, já tak trochu bokem, abych na ně neviděla přímo. Jen periferně vnímám, že jsou zhruba ve věku mojí mámy. Po chvíli mi ale začne být jeden hlas povědomý, mám pocit, že ten tón znám, ale nevím odkud. Když se jedna z nich trochu pootočí, dojde mi, že je to moje bývalá třídní z gymplu, žena, kterou jsem osm let vnímala jako velkou autoritu a které jsem se tehdy docela bála.

Najednou si uvědomím, že jsme tam obě „v ručníku“ a je mi to trapné. Instinktivně sklopím oči, dívám se do země a snažím se tvářit, že jsem si jí nevšimla. Představa, že se s někým, kdo mě zkoušel z literatury, bavím v sauně o tom, jak se mám, je mi hodně nepříjemná. Slyším, že se s kolegyní baví o škole, zkouškách a „dětech“, jak nám říkaly. Zpozorním, když padne název mého bývalého gymplu a za chvíli i pár jmen, která moc dobře znám. V jednu chvíli zaslechnu i svoje jméno. Moje bývalá třídní říká něco ve smyslu, že jsem „všechno moc prožívala“ a že by ji zajímalo, jestli jsem „už konečně dospěla“. Obě se tomu smějí a přidávají poznámky o tom, kdo ztloustl, kdo „zapadnul“ a kdo se podle nich zkazil. Přitom to je člověk, který nám ve škole mluvil o respektu, bezpečném prostředí a důvěře.

Cítím, jak mi tuhnou ramena a srdce mi buší rychleji než kvůli horku. Kamarádka si všimne, že jsem nějak ztichla, a šeptem se ptá, co se děje. Skloním se k ní a šeptám jí, že ta paní dole je moje bývalá třídní a že právě pomlouvá náš ročník. Cítím se zahanbená a zároveň naštvaná. Nejde jen o mě, ale i o spolužáky, o kterých vím, čím si prošli. A teď tam sedím pár metrů od člověka, který to všechno shazuje na pár vět o tom, kdo přibral a kdo „nedotáhl potenciál“.

V jednu chvíli moje bývalá třídní nenápadně vytáhne mobil, který měla schovaný vedle sebe na lavici pod prostěradlem. Na dveřích je přitom velká cedule se zákazem používání telefonu a focení. Počkají, až někdo vyjde ven, a ona rychle namíří mobil směrem k bazénku a lehátkům za sklem. U toho řekne něco jako: „Tohle musím ukázat doma, co za typy lidí sem chodí.“ S kolegyní se tiše smějí a komentují cizí těla, pomlouvají břicha, plavky, držení těla. V tu chvíli mi dojde, že tohle je pro mě nepřijatelné. Nejen od učitelky, ale obecně. Jsem naštvaná za ty lidi venku, kteří nemají tušení, že je někdo tajně fotí v plavkách a využívá jejich fotky pro vlastní pobavení.

Když se zvedají, že půjdou ven, cítím, jak mi buší srdce, ale zároveň vím, že už to nechci jen tak přejít. Zvednu se skoro současně a u dveří ji oslovím jménem. Vidím, že se zarazí a že mě poznala. Řeknu jí normálním hlasem, že je tady zákaz focení a že mi bylo hodně nepříjemné, jak mluvila o žácích a lidech kolem sebe, zvlášť v tak intimním prostředí. Začne něco koktat, že „to bylo jen tak mezi námi“ a že fotila „jen atmosféru“. Já jí klidně odpovím, že to tak na mě nepůsobilo a že i „jen mezi námi“ mohou být věty, které zbytečně ubližují. Další diskusi už nevedu a odejdu za kamarádkou, i když se celá třesu.

V odpočívárně to s kamarádkou probíráme, já piju vodu a snažím se trochu zklidnit. Zvažuju, jestli to nechat být, nebo to řešit dál. V hlavě mi běží věta „nebýt za někoho, kdo práská“, ale zároveň se nemůžu zbavit představy, že si někdo schovává cizí fotky ze sauny. Nakonec se cestou k baru zastavím u recepčního pultu v saunové zóně. Popíšu situaci bez jmen, řeknu, že šlo o dvě ženy, jedna fotila mobilem a komentovala lidi. Poprosím je, ať připomenou zákaz focení a víc si všímají, jestli někdo nepoužívá telefon. Slečna na recepci přikývne, říká, že to předá dál. Odcházím méně odpočatá, než jak jsem přišla, ale mám aspoň pocit, že jsem udělala to, co jsem za sebe potřebovala.

Večer doma mi na Facebooku vyskočí žádost o zprávu. Jsme tam v přátelích od maturity, kdy pro nás založila třídní skupinu. Píše mi moje bývalá třídní, že se omlouvá, že mě „nepoznala“, a že prý jen ventilovala frustraci. Dodává, že by to nemělo opustit saunu a že doufá, že to nechám být. Odepíšu jí stručně, že mi šlo hlavně o to, že se v sauně nefotí, a že mě její řeči zklamaly. Dodám, že to dál rozmazávat nechci. Když zprávu odešlu, dojde mi, že lidi, které máme roky v hlavě jako autority, jsou ve skutečnosti jen obyčejní lidé se všemi slabostmi. A že je v pořádku si podle toho k nim přehodnotit vztah a nastavovat si svoje hranice, i kdyby k tomu došlo v sauně mezi pobytem v teple a ochlazením ve studeném bazénku.