Článek
Začátek listopadu mě zase zastihl nepřipravenou. Z ničeho nic bylo ráno pět stupňů a já jsem po cestě do práce zjistila, že můj starý kabát už prostě nemůžu dál nosit. Rozpadlé podšívky jsem si nějakou dobu nevšímala, ale ten den jsem měla na zádech pocit, že je jí už moc a že kabát nedrží tvar. Po práci jsem proto vystoupila o jednu zastávku dřív a zamířila do malého sekáče, kam občas chodím něco najít. Představa, že dám několik tisíc za nový kabát, mě děsí, takže jsem si říkala, že to aspoň zkusím. Dlouho jsem jen přehrabovala věšáky. Všechno bylo buď obrovské, nebo v barvách, ve kterých bych si netroufla vyjít ani na ulici. Už jsem byla cestou ven, když jsem si v rohu všimla jednoduchého tmavého kabátu. Hned se mi zalíbil – střihem i cenou. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlela, zaplatila jsem a odnesla si ho domů.
Co bylo zašité v podšívce kabátu?
Doma jsem kabát hned pověsila na dveře skříně a pak mi došlo, že bych si ho měla ještě jednou pořádně prohlédnout. Mám trochu paranoiu ze sekáčů, že si domů přinesu nějaké „překvapení“. Postavila jsem se před zrcadlo, zkusila si ho, párkrát se v něm otočila. Seděl dobře. Pak jsem začala projíždět prsty všechny švy a kapsy. V jedné vnitřní kapse jsem najednou ucítila malý hrbolek v podšívce, jako by tam bylo něco zašitého nebo přichyceného. Chvíli jsem si říkala, že to nechám být, že je to třeba jen zbytek štítku. Jenže mě to začalo zajímat. Taky jsem měla trochu strach, jestli tam náhodou nejsou zapomenuté peníze, doklady nebo něco, co by mělo být u někoho jiného. Nakonec zvědavost vyhrála. Vzala jsem si nůžtičky na nehty a opatrně pár stehů rozpárala.
Z podšívky jsem vytáhla malý přeložený papírek. Na jedné straně byl přeškrtaný nákupní seznam – rohlíky, mléko, máslo, takové ty běžné věci. Otočila jsem ho a na druhé straně byl rukou psaný text. Začínal „Milá Aničko…“. V tu chvíli jsem úplně ztuhla. Nebyl to vzkaz typu „nezapomeň zavolat“, spíš to působilo jako začátek dopisu, který někdo nikdy nikam neposlal. Začala jsem číst. Pisatelka se tam omlouvala své dceři, že některé věci neumí říct nahlas, že se bojí, že už je pozdě něco napravovat. Že neví, jak začít, a tak píše aspoň na papír. Najednou jsem měla pocit, že čtu něco, co jsem vůbec neměla vidět. Přistihla jsem se, že lístek držím v ruce trochu křečovitě a že se mi nechce pokračovat, ale zároveň jsem už nemohla přestat.
Pokus zjistit, komu dopis patřil
Vzala jsem kabát i papírek a šla za přítelem do kuchyně. Podala jsem mu ten lístek se slovy, že nevím, jestli to nepřeháním, ale že mi to přijde zvláštní. On si to v klidu přečetl, pokrčil rameny a řekl, že se to asi stává. Lidi prý hází oblečení do sběrných kontejnerů, aniž by prošli kapsy, a pak se ty věci přes různá centra dostanou do sekáčů. Navrhl mi, ať ten vzkaz prostě vyhodím, že s tím stejně nic neudělám. Že se zbytečně zabývám cizími příběhy, když mám svých dost. Racionálně jsem věděla, že má asi pravdu. Jenže za tím „Milá Aničko“ jsem si nedokázala nepředstavit konkrétní holku nebo ženu. Někdo, kdo možná nikdy tenhle dopis nedostal. Lístek jsem nedokázala jen tak hodit do koše, nechala jsem ho ležet na stole vedle kabátu a šla dělat něco jiného, ale pořád jsem na něj myslela.
Ráno jsem potřebovala něco vyřídit na poště, takže jsem měla trochu jiný režim než obvykle. Když jsem šla zpátky, nesla jsem s sebou kabát i ten papírek, protože mi to přes noc nedalo. Zastavila jsem se znovu v tom sekáči. Prodavačce jsem vysvětlila, co jsem našla v podšívce, a trochu nesměle se zeptala, jestli náhodou neví, odkud kabát přišel. Vyslechla mě bez překvapení a pak klidně řekla, že většina takových věcí chodí z charitativních kontejnerů přes třídírnu. Konkrétního dárce prý nikdy neřeší, právě proto, aby se takové situace nemusely složitě řešit. Řekla, že v kapsách už našli kdeco, od jízdenek až po fotky. Mluvila o tom, jako by to byla jen běžná součást její práce. Poděkovala jsem, kabát si zase oblékla, papírek dala zpátky do kapsy a šla domů. Cestou jsem si pomalu přiznávala, že autorku vzkazu nejspíš nikdy nenajdu a že ten příběh pro mě zůstane nedokončený.
Cizí dopis mě přivedl k mámě
Odpoledne jsem seděla s kabátem na gauči a vytáhla lístek znovu. Tentokrát jsem si ho přečetla celý v klidu, bez toho prvního šoku. Najednou mi došlo, proč na mě tak působí. Hodně mi to připomínalo moje vlastní nevyřčené věci s mámou. Ten tón omluvy, nejistota, to věčné „někdy jí to řeknu, až bude vhodná chvíle“. Uvědomila jsem si, jak už několik měsíců odkládám jeden nepříjemný telefonát. Něco, o čem bych s mámou měla mluvit, ale bojím se, že se pohádáme nebo že to nepochopí. V tom dopise nebylo nic romantického ani vznešeného, jen úplně obyčejný strach, že člověk něco pokazí nebo že už je pozdě. Položila jsem papírek na stůl a říkala si, že nechci dopadnout jako ta žena, která to nakonec jen napsala na zadní stranu nákupního seznamu a pak to strčila do kapsy kabátu.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli ten lístek nezašít zpátky do podšívky a nenechat ho tam. Aby zůstal součástí kabátu, kdyby ho po mně nosil ještě někdo další. Ale nakonec mi to přišlo zbabělé. Místo toho jsem ho vložila do staré knížky, kterou mám v poličce u postele, aby se neztratil, ale zároveň nebyl pořád na očích. Pak jsem vzala do ruky mobil. Ne že bych najednou měla jasno, co mámě řeknu, to vůbec. Ale přišlo mi horší neudělat nic. Vytočila jsem její číslo s tím zvláštním pocitem, že mě k tomu přiměl cizí nedopsaný dopis „Milé Aničce“, schovaný roky v kabátu, který jsem si vzala jen proto, že mi byla zima.
