Článek
Když mi toho lednového odpoledne definitivně praskl zip u staré bundy, bylo mi hned jasné, že tentokrát už ji nezachráním. Nestalo se to poprvé a představa, že zase budu něco přišívat a spravovat, mě unavovala už jen v hlavě. Byla zima, foukalo a já jsem si říkala, že tohle už fakt nejde dál odkládat. Místo abych jela do nákupního centra, kde bych určitě nechala víc peněz, než chci, vystoupila jsem u malého sekáče kousek od zastávky. Hlavou se mi honilo jen to, že potřebuju něco teplého a funkčního, ne nic extra hezkého. V duchu jsem počítala, kolik si můžu dovolit utratit, aby to moc nezasáhlo do měsíčního rozpočtu. Nechtěla jsem kvůli bundě řešit, jestli pak zvládnu složenky.
V sekáči nacházím bundu s tajemstvím
V krámku jsem si vzala košíček a pomalu projížděla rukama ramínka s kabáty a bundami. Většina věcí byla buď v křiklavých barvách, které bych si na sebe nikdy nevzala, nebo už na první pohled unavená a vytahaná. Po chvíli mě zaujala obyčejná černá parka. Byla trochu vybledlá, ale na dotek působila pevně a teple. Vzala jsem ji do kabinky a před zrcadlem si ji zkusila. Seděla mi celkem dobře, rukávy nebyly krátké a zip vypadal v pořádku, což bylo po dnešku skoro jediné, co mě zajímalo. Cena na cedulce mě nevyděsila, vešla jsem se do částky, kterou jsem si v hlavě předem nastavila. Prodavačce jsem jen stručně řekla, že si ji vezmu, a nezdržovala se žádným velkým vybíráním, protože jsem prostě potřebovala rychlou náhradu, abych mohla druhý den v klidu do práce.
Doma jsem bundu pověsila na věšák a nějakou dobu si jí nevšímala. Až večer, když jsem zůstala sama v obýváku, jsem si ji znovu oblékla jen přes tričko, abych zjistila, jak moc vlastně hřeje. Uvnitř mi připadala příjemně teplá, takže jsem si trochu oddechla, že jsem nekoupila úplný nesmysl. Napadlo mě prohrabat kapsy, jestli v nich náhodou nejsou staré papírové kapesníky nebo něco podobného. V bočních kapsách jsem našla jen nějaké žmolky a jednu vybledlou účtenku, kterou jsem bez přemýšlení zmuchlala a vyhodila do koše. Sáhla jsem ještě do vnitřní kapsy na levé straně a nahmatala něco tvrdšího a složeného. Na první dotek bylo jasné, že to tam nedal výrobce ani prodavačky. Překvapilo mě, že to v sekáči nikdo nenašel, ale zároveň jsem si uvědomila, že já sama bych vnitřní kapsu u cizí bundy asi taky nekontrolovala. Vytáhla jsem malý přeložený papír z linkovaného bloku a na chvíli se zarazila, jestli ho mám vůbec otevírat.
Cizí dopis až nepříjemně povědomý
Seděla jsem na gauči s tím složeným papírem v ruce a přemýšlela, jestli už tohle není moc velký zásah do cizího soukromí. Nakonec ve mně ale zvítězila zvědavost. Dopis jsem opatrně rozložila. Písmo bylo ženské, trochu neupravené, ale čitelné. Hned v úvodu bylo jasné, že to není dopis úřadu nebo nákupní seznam, ale něco hodně osobního. Psala ho žena, která se podepsala jen křestním jménem. Text působil, jako by ho psala sama sobě nebo někomu hodně blízkému – možná kamarádce, možná jen pro sebe. Popisovala, jak se po rozchodu stěhuje z bytu, kde žila několik let, jak balí věci, co nechává bývalému, z čeho má strach a co si naopak slibuje, že už v novém životě nebude tolerovat. Některé věty mi byly nepříjemně povědomé, protože zněly podobně jako moje vnitřní monology o práci, o tom, že už dlouho nejsem spokojená, ale bojím se něco změnit. V jednu chvíli jsem přestala bundu brát jako náhodný kus oblečení a začala přemýšlet o tom, kdo ji asi nosil přede mnou a v jaké fázi života byla.
Dopis jsem dočetla a jen tak s ním seděla v ruce. Nechtělo se mi ho zmuchlat a hodit do koše, připadalo mi to necitlivé, i když ta žena vůbec nevěděla, že její řádky někdo našel. V dopise bylo zmíněné konkrétní město a taky detail o práci – něco, co působilo dost specificky, aby se podle toho dalo pátrat. Chvíli jsem si říkala, že to prostě složím zpátky a budu to ignorovat, ale nešlo mi to z hlavy. Ve chvíli, kdy se vrátil domů partner, podala jsem mu dopis se slovy: „Přečti si tohle, našla jsem to v té bundě.“ Když skončil, jen se ušklíbl a napůl v legraci se zeptal, jestli si chci začít psát s neznámou ženskou z druhého konce republiky. Já jsem se tomu zasmála, ale zároveň jsem cítila zvláštní lítost při představě, že ten dopis zůstane ztracený, když je v něm tolik emocí, které někdo kdysi potřeboval dostat na papír.
Mám ji hledat, nebo nechat být?
Ještě pár hodin jsem nad tím přemýšlela. Pořád jsem si kladla otázku, jestli už to není moc velké lezení do cizího života, když se ji pokusím najít. Zvědavost nakonec vyhrála. Sedla jsem si k notebooku, otevřela sociální síť a do vyhledávání napsala křestní jméno z podpisu a město, které v dopise zmiňovala. Objevilo se několik profilů, většina úplně mimo, ale u jednoho mě zaujala fotka ženy přibližně v mém věku. V popisu měla zaměstnání, které se nápadně podobalo tomu, o kterém psala v dopise. Dlouho jsem koukala do prázdného okénka pro zprávu a nevěděla, jak začít. Nakonec jsem napsala pár vět: že jsem si v sekáči koupila černou bundu, v ní našla dopis, který možná psala ona, a že jí ho klidně pošlu zpátky, pokud o to stojí. Před odesláním jsem se skoro styděla, že se takhle zapojuju do cizího příběhu, ale zároveň mi nešlo tu zprávu smazat. Tak jsem prostě klikla na „odeslat“.
Nečekala jsem rychlou reakci, možná jsem i počítala s tím, že se neozve vůbec. Odpověď přišla ještě ten večer. Napsala, že se jí sevřel žaludek, když četla, o jakém dopise mluvím, a hned věděla, který to je. Myslela si prý, že všechny podobné papíry tenkrát vyhodila nebo roztrhala, protože se chtěla odstřihnout od všeho, co ji vázalo k bývalému bytu a vztahu. Pár měsíců poté, co se odstěhovala, odnesla bundu do sekáče a brala to jako krok, kterým si pro sebe uzavřela jednu životní etapu. Poděkovala mi, že jsem jí napsala, ale dodala, že dopis zpátky nechce, že už je to pro ni uzavřená kapitola. Zároveň napsala, že je zvláštním způsobem ráda, že skončil u někoho, kdo má pocit, že by měl ve svém životě taky něco změnit.
Cizí rozchod mi mění můj život
Ten mail jsem si přečetla několikrát za sebou. Nebyl nijak dlouhý, ale měla jsem pocit, že mi někdo zvenku potvrzuje něco, co si v sobě už dlouho říkám. Že změna je sice nepříjemná, ale neznamená konec světa. Dopis jsem nakonec složila zpátky a nechala ho v té vnitřní kapse, kde jsem ho našla. Druhý den ráno jsem si bundu oblékla cestou do práce a všimla si, že se v ní cítím jinak než předchozí den. Uvědomovala jsem si víc to, co pro mě ten dopis znamená. Připomínal mi, že někdo jiný už podobný strach ze změny zažil a zvládl ho. A že možná nastal čas, abych se i já přestala tvářit, že je všechno v pořádku, když není – a udělala pár kroků, které už sama před sebou odkládám moc dlouho.
