Článek
Byl podvečer, vracela jsem se z práce a v hlavě jsem měla jen to, že si rychle něco koupím k večeři a pak už nikam nepůjdu. Byla jsem unavená, trochu přetažená, žaludek se ozýval. Vzala jsem pár základních věcí, nic velkého, jen aby bylo co jíst ten den a ráno. U pokladen se to ale jako obvykle zaseklo, u všech front stálo víc lidí, než jsem byla v tu chvíli schopná snést. Chvíli jsem jen přecházela očima z jedné na druhou a odhadovala, kde se to hýbe nejrychleji. Nakonec jsem si stoupla do té, kde přede mnou byli jen tři lidé. Vytáhla jsem mobil, projížděla zprávy a říkala si, že to nějak přetrpím.
Když vás někdo prostě předběhne ve frontě
Po chvíli jsem si všimla paní s košíkem, která se motala kousek za mnou. Odhadem jí mohlo být pětapadesát až šedesát, prostě „starší“, ale rozhodně ne nemohoucí. Nejdřív stála trochu bokem, pak odběhla pro jogurt, pak se zase objevila. Moc jsem ji nesledovala, protože jsem byla zabraná do mobilu a měla jsem pocit, že ať si každý svou frontu hlídá sám. V momentě, kdy se řada posunula skoro až k pásu, najednou prošla kolem mě rozhodným krokem a postavila se přímo přede mě. Naprosto samozřejmě, bez jakéhokoli zaváhání. Na vteřinu jsem jen ztuhla a přemýšlela, jestli jsem si něčeho nevšimla, ale z pohledů lidí okolo bylo vidět, že to viděli stejně: prostě mě předběhla.
Stála jsem tam a v hlavě mi běželo, jestli to mám nechat být, nebo něco říct. Konflikty fakt nemusím, často radši couvnu, jen abych nemusela řešit trapnou situaci. Jenže ten den jsem byla unavená a představa, že se tvářím, že je všechno v pořádku, mě štvala. Nadechla jsem se a normálním, klidným tónem řekla: „Promiňte, ale já jsem stála před vámi.“ V tu chvíli mi přišlo, že okolí trochu ztichlo. Paní se na mě otočila s výrazem, jako bych ji rušila u něčeho hrozně důležitého, zamračila se a změřila si mě odshora dolů.
Věta o tom, kdo má víc času
Čekala jsem, že třeba řekne, že si myslela, že jsem tam nestála, nebo že se spletla, možná že se omluví. Místo toho se na mě skoro podrážděně obořila: „Slečno, já jsem starší, já nebudu stát za mladýma. Vy máte celý život na čekání, já už ne.“ Pak přidala, že ji bolí záda a že my mladí si neumíme představit, jaké to je stát ve frontě po celém dni. V tu chvíli jsem se přestala usmívat. Nepřišlo mi fér, jak ze mně najednou dělá někoho, kdo jí něco upírá, jen proto, že jsem se dovolila ozvat. Koutkem oka jsem zahlédla paní za ní, jak protočila oči, ale jinak všichni mlčeli. Nikdo se do toho nechtěl míchat.
Cítila jsem vztek i trapnost. Část mě měla chuť to prostě vzdát a nechat to být, ale zároveň jsem nechtěla dělat, jako že je to úplně v pořádku. Tak jsem jí klidně odpověděla, že kdyby mě normálně poprosila, klidně ji pustím, ale že mi vadí, jak to udělala a jak to teď omlouvá. Řekla jsem, že jsem taky po práci a že tady všichni stojíme ve stejné frontě, ne podle věku. Že chápu, že ji můžou bolet záda, ale že to neznamená, že můj čas je méně hodnotný. Paní na to odsekla něco ve smyslu, že dnešní mladí jsou drzí a nemají úctu, a demonstrativně se otočila zpátky k pokladně. Bylo jasné, že pro ni tím debata skončila a že si připadá v právu.
Co mi ten večer zůstalo v hlavě
Pokladní celou scénu slyšela, chvilku se na nás podívala, ale pak jen pokračovala v markování, jako by doufala, že se to samo uklidní. Chápu to, asi se jí nechtělo řešit spory mezi zákazníky. Pán za mnou se ke mně naklonil a poznamenal polohlasem něco jako: „To bylo docela drsný.“ Ale dopředu směrem k paní neřekl nic. Jako by měl sám strach, že se do něj pustí taky. Já jsem měla pocit, že jsem si trošku obhájila hranice, protože jsem aspoň neztichla, ale zároveň jsem z toho byla rozhozená. Neměla jsem sílu to hrotit dál, takže jsem ji nakonec nechala stát přede mnou a jen jsem čekala, až dojde řada na mě. Fronta se posouvala pomalu a mně ty minuty připadaly mnohem delší, než ve skutečnosti byly.
Když jsem konečně zaplatila a vyšla ven, pořád jsem na to musela myslet. Přemýšlela jsem, co jsem mohla říct jinak, jestli jsem to přehnala, nebo jestli jsem měla být tvrdší. Postupně mi došlo, že mě vlastně víc než samotné předběhnutí štvala ta její věta o tom, že „mladí mají čas“ a že ona má právo jít první jen kvůli věku. Přišlo mi to jako úplné znevažování toho, že i můj život je nějak naplněný povinnostmi, starostmi, únavou. Že se prostě počítá, kolik ti je, a podle toho máš nárok někoho přeskočit. Cestou domů jsem si říkala, že až budu jednou já ta starší paní v obchodě, radši normálně poprosím, když mi nebude dobře, místo abych si sama pro sebe vymýšlela důvody, proč zrovna já nemusím čekat. A že se budu snažit vidět i toho druhého, nejen sebe.
