Článek
Seděla jsem jedno odpoledne v přeplněné tramvaji u okna a jen tak koukala ven. Po práci jsem byla utahaná, v uších sluchátka, kolem mě namačkaní lidi, prostě klasika. Vnímala jsem spíš jen tlak toho davu a snažila se nevnímat nic dalšího. Na jedné zastávce ale nastoupila starší paní se dvěma očividně těžkými taškami. Rozhlížela se, čeho by se chytila, trochu nejistě se opřela o madlo. V tu chvíli mi došlo, že tam sedím já, mladá a zdravá, a že prostě vstanu. Přišlo mi to úplně samozřejmé, i když jsem byla sama docela unavená.
Když dobrý úmysl narazí v přeplněné tramvaji
Sundala jsem si sluchátka, zvedla se a s úsměvem jí řekla něco ve smyslu: „Pojďte si sednout.“ Čekala jsem normální „děkuju“ a že se pak nějak posunu dál do uličky, jak to bývá. Jenže paní se zarazila, podívala se na mě dotčeným pohledem a nahlas prohlásila, že „ještě není tak stará, aby ji někdo musel pouštět“. V tu ránu jsem cítila, jak se na nás otáčí několik hlav, lidi zpozorněli. Zůstala jsem stát u sedačky, trochu zkoprnělá, s pocitem, že jsem něco pokazila, i když jsem jen udělala to, co dělám vždycky.
Rychle jsem se snažila něco říct, aby to nevyznělo blbě. Zamumlala jsem, že jsem ji chtěla pustit kvůli těm taškám, ne proto, že vypadá stará. Připadala jsem si ale ještě hůř, protože jsem v tom použila slovo „stará“ a já ho vlastně vůbec nechtěla použít. Cítila jsem, jak mi hoří tváře, nejradši bych tam v tu chvíli vůbec nebyla. Chvíli bylo ticho, tramvaj se rozjela, paní se nejistě chytila madla a bylo vidět, že se jí moc dobře nestojí. Já stála vedle ní, trochu v křeči, a v hlavě mi běželo, jestli jsem jí tím svým gestem vlastně neublížila víc, než kdybych zůstala sedět.
Z ostré reakce k nečekaně upřímnému rozhovoru
Po pár minutách se na mě znovu podívala a už úplně jiným tónem řekla, že se omlouvá, že na mě vyjela tak zostra. Dodala, že má těžký den, že jí v práci naznačili, že by měla začít přemýšlet o důchodu, a že ji to dost sebralo. Řekla, že má pocit, že ji poslední dobou všichni automaticky berou jako „babičku“, i když se tak uvnitř vůbec necítí. Pak se mě zeptala, jestli ta nabídka ještě platí, protože se jí fakt špatně stojí. Hned jsem kývla a trochu ustoupila, aby si mohla sednout. Posadila se, vydechla a tentokrát mi klidně a normálně poděkovala.
Tramvaj jela dál a mezi námi se rozjela krátká, ale docela osobní konverzace. Zeptala se mě, kolik mi je, a začala povídat, že v hlavě se cítí pořád skoro stejně jako ve třiceti, jen jí tělo občas dává jasně najevo, že už to tak není. Řekla jsem jí, že mě doma vždycky vedli k tomu, že když můžeš, tak pustíš sednout někoho, kdo to má očividně těžší, a že nad tím moc nepřemýšlím. Že jsem neměla v úmyslu ji nějak zařadit do kategorie „starý člověk“. Přikývla, usmála se a poznamenala, že je vlastně ráda, že mladí ještě pouštějí sednout, ale že se sama pořád učí přijímat pomoc, aniž by to brala jako nálepku. To napětí z její první reakce zmizelo, i lidi kolem jako by ztratili zájem, všechno se vrátilo do normálu.
Už se blížila moje zastávka a já se začala prodírat davem směrem ke dveřím. Prošla jsem kolem jejího sedadla a ona se na mě ještě jednou podívala. Poděkovala mi znovu, tentokrát klidně a s uznáním, bez obrannosti a podráždění. Usmála jsem se na ni, popřála jí hezký den a vystoupila. Cestou domů jsem nad tím přemýšlela. Došlo mi, jak snadno se i dobrý úmysl může dotknout něčeho citlivého, o čem nic nevíš. Řekla jsem si, že mě to neodradí od pouštění sednout nebo nabízení pomoci. Jen si možná příště víc pohlídám, jak to říkám a jak u toho působím, protože i taková maličkost může v někom otevřít téma, se kterým zrovna sám bojuje.
