Článek
Seděla jsem v tramvaji u okna, venku už byla typická zimní tma, kdy člověk z práce sotva vyleze a má pocit, že je noc. Byla jsem unavená, hlava prázdná, jen jsem vytáhla mobil a začala bezmyšlenkovitě rolovat sociální sítě. V tramvaji bylo poloprázdno, pár lidí stálo, někdo seděl, byla tam běžná atmosféra všedního dne. Cítila jsem v sobě zvláštní napětí, ale přičítala jsem to tomu, že jsem nevyspalá a že prostě nemám ráda večerní MHD. V hlavě se mi honily úplně obyčejné věci – co si doma dám k večeři, jestli se dokopu ještě vyprat, nebo to zase odložím.
Jeho pohled a cizí žena v uličce
Po pár minutách jsem si začala všímat chlapa, co seděl přímo naproti mně. Nejdřív jsem to jen tak zaregistrovala, ale nechtěla jsem tomu dávat význam. Říkala jsem si, že nechci být paranoidní, že prostě jen kouká před sebe. Jenže pokaždé, když jsem zvedla oči od mobilu, jeho pohled nějak zvláštně uhýbal, až moc rychle. V odrazu skla jsem viděla jeho tvář a začalo mi být nepříjemně, protože v té tmě působilo všechno víc sevřeně a podezřele. Přesvědčovala jsem sama sebe, že za chvíli stejně vystoupím, tak to prostě přetrpím, že to zbytečně dramatizuju a z obyčejné cesty domů si v hlavě dělám problém.
U další zastávky jsem si všimla ženy, která stála kousek ode mě v uličce. Mohlo jí být kolem čtyřiceti, na první pohled úplně obyčejná, kabát, taška, nic zvláštního. Jenže několikrát po sobě koukla na mě a pak na toho chlapa naproti, jako by si něco ověřovala. Při další zastávce přišla blíž a chytila se tyče vedle mojí sedačky. Tvářila se, že prostě stojí, ale koutkem oka jsem viděla, že je napjatá. V ruce držela malý papírek a propisku, dívala se dolů a narychlo na ten papír něco psala. Pak ho složila a chvíli ho jen držela v ruce, jako by zvažovala, co bude dál. Já jsem mezitím dělala, že pořád něco čtu, ale už jsem byla dost nervózní.
Tři slova, po kterých už nejde klid
Najednou mi ten složený papírek nenápadně strčila do ruky, pohybem, jako kdyby mi jen podávala jízdenku. Naklonila se ke mně a tiše řekla: „Prosím, přečti si to, ale nic neříkej nahlas.“ Zůstala jsem úplně zaskočená, ale papírek jsem rozložila. Byla na něm velkými písmeny napsaná tři slova: „On tě sleduje.“ V tu chvíli jsem cítila silnou úzkost, žaludek se mi stáhl a všechno, co jsem předtím vnímala jen napůl, mi najednou docvaklo. Všechny ty pohledy, to uhýbání, ten pocit, že je něco špatně, i když jsem si říkala, že to přeháním. Zvedla jsem oči a viděla, jak ten chlap pořád sedí naproti. Tentokrát už pohled neuhnul, díval se směrem ke mně úplně bez zábran.
Žena se ke mně nenápadně naklonila ještě víc a tiše se zeptala, kde vystupuju. Přitom jen lehce naznačila hlavou jeho směrem, aby mi bylo jasné, o kom mluví. Řekla jsem jí název své zastávky a ona mi klidným hlasem odpověděla, že bychom radši měly vystoupit o dvě dřív. Dodala, že ho viděla už na zastávce předtím, jak šel těsně za mnou, a že v tramvaji celou dobu nespouštěl oči z mého směru. Řekla jsem jen „dobře“, protože v tu chvíli jsem jí okamžitě začala věřit víc než vlastnímu vnitřnímu dialogu. V hlavě se mi honilo, že je vážně lepší být za hysterku, než to přejít s tím, že to byla náhoda a nic se neděje.
Vystoupení dřív a návrat domů jinudy
Jak se blížila další zastávka, řekla potichu, že bude lepší, když se zvedneme těsně před tím, než tramvaj zastaví, aby ten chlap neměl moc času reagovat. Přikývla jsem, zastrčila mobil do kapsy a cítila, jak mi buší srdce. Zvedla jsem se spolu s ní, kabelku jsem si dala víc před sebe a nutila jsem se nedívat jeho směrem. Vnímala jsem ale, že sleduje každý náš pohyb. Společně jsme vystoupily o dvě zastávky dřív, než obvykle vystupuju. Koutkem oka jsem viděla, že zůstává sedět, ale jeho pohled byl pořád upřený naším směrem a já věděla, že sleduje, kam jdeme. Jakmile se dveře zavřely a tramvaj odjela, trochu se mi ulevilo, ale zároveň mi došlo, že tím to pro mě ten večer nekončí.
Šly jsme chvíli vedle sebe po chodníku a ona mi začala vysvětlovat, co přesně viděla. Říkala, že nastoupil těsně za mnou, díval se mi na ruce, když jsem lovila peněženku, a pak si sedl tak, aby mě měl přímo před sebou. Prý se na mě celou dobu díval, i když jsem koukala na mobil. Proto mi napsala ten papírek, aby nic neslyšel z našeho rozhovoru. Nabídla se, že půjde se mnou kus cesty, a já to bez váhání přijala. Nechtěla jsem se hned ocitnout zase sama, i když jsem toho chlapa nikde neviděla. Po cestě jsem se několikrát ohlédla, jestli někde za námi nejde, ale ulice za námi byly prázdné. Po pár ulicích se naše cesty rozešly. Poděkovala jsem jí asi třikrát po sobě a pořád jsem měla pocit, že to není dost. Domů jsem šla jinou trasou, než chodím normálně, a ještě dlouho po tom večeru jsem na ten malý papírek se třemi slovy myslela. Uvědomila jsem si, jak moc může znamenat, když si cizí žena všimne, že něco není v pořádku, nenechá to být a rozhodne se kvůli úplně neznámé holce jednat.
