Článek
Z nemocnice jsem vycházela pozdě dopoledne. Svět byl úplně stejný jako předtím, jen mně se během pár minut všechno změnilo. Na kontrolu jsem šla sama, jako už několikrát předtím, ani mě nenapadlo, že by se mohlo dít něco zásadního. Místo další fotky z ultrazvuku jsem ale v kabelce nesla papír s větou, že se těhotenství dál nevyvíjí. V hlavě se mi pořád přehrával hlas doktorky, jak mi to vysvětlovala klidným tónem, a já jen přikyvovala. Nebyla jsem schopná někomu zavolat nebo si sednout do kavárny, prostě jsem potřebovala nějak dojet domů. Automaticky jsem zamířila na tramvaj, jako kdybych šla z běžné prohlídky.
Když se svět tváří úplně normálně
Tramvaj byla kolem poledne plná lidí s taškami, mobily a sluchátky v uších. Stála jsem uprostřed uličky, držela se tyče a cítila, jak se mi lehce točí hlava, ale nechtělo se mi nikoho prosit o místo. Břicho už jsem měla trochu viditelné, tričko mi ho obepínalo víc než dřív. Po pár zastávkách jsem si všimla starší paní, která na mě upřeně koukala. Ne na obličej, ale na to břicho. Když někdo vedle ní vystoupil, hned na mě mávla, ať si sednu. Sedla jsem si spíš kvůli tomu, že mi fyzicky nebylo dobře, a snažila jsem se koukat z okna a prostě jen vydržet cestu.
Sotva jsem dosedla, paní se ke mně naklonila a úplně samozřejmě mi sáhla na břicho. Brala ho jako něco samozřejmého, co je k dispozici všem. Překvapením jsem ztuhla, ruce sevřené v klíně, v hlavě prázdno. Podobnou situaci jsem nikdy nezažila, takže jsem neměla připravenou žádnou reakci. Ona se usmála, jako kdyby mě znala, a pronesla: „Tak kdy to máte, maminko?“ V tu chvíli se mi všechno stáhlo, ale navenek ze mě vypadlo jen nějaké neurčité „hm“ a křečovitý úsměv. Neměla jsem sílu vyslovit, co jsem se právě dozvěděla.
Cizí ruce na břiše, cizí „dobré rady“
Paní si moje ticho vyložila jako pozvání k další konverzaci. Začala mi břicho hladit, skoro mačkat, jako by hodnotila jeho velikost. Naklonila se ke mně ještě blíž a polohlasem začala vyprávět, jak dneska doktoři straší a že by si ženy neměly nic nechat vzít. Že příroda to vždycky zařídí sama a že se nemáme bát. Každé její slovo šlo úplně proti tomu, co jsem před chvílí slyšela v ordinaci. Měla jsem pocit, že si dělá legraci z něčeho, o čem ale vůbec nic neví. Bylo mi fyzicky zle, chtělo se mi křičet, ale nedokázala jsem jí ani tu ruku z břicha odstrčit.
Zkoušela jsem se aspoň odtáhnout, víc se opřít zády o sedačku a vytvořit si kousek prostoru. Ona se ale nahnula ještě víc, skoro mi šeptala do ucha. Řekla něco v tom smyslu, že „doktoři rádi plaší, ale když to dítě chcete, musíte bojovat“. A že zná případy, kdy se „doktoři spletli a dítě se narodilo zdravé“. V tu chvíli mi došlo, že kdyby věděla, co mám v kabelce, asi by konečně zmlkla. Jenže já jsem na to neměla sílu. Seděla jsem tam, tuhla čím dál víc a v očích mě pálily slzy, které jsem za žádnou cenu nechtěla pustit před cizími lidmi.
Okamžik, kdy už to nejde vydržet
Když tramvaj zastavila na další zastávce, přestala jsem to snášet. Bez přemýšlení jsem se prudce zvedla, chytila její ruku a odtáhla si ji z břicha. Nic jsem jí nevysvětlovala, jen jsem zamumlala, že musím vystoupit, i když to vůbec nebyla moje zastávka. Cítila jsem na sobě její dotčený pohled a zaslechla, jak si polohlasem brblá něco o nevychované mládeži a že se člověk ani nemůže radovat. Ostatní cestující dělali, že nic nevidí, koukali do mobilů nebo z okna. V tu chvíli jsem se cítila hrozně sama a ve vlastním těle jsem si připadala cize.
Jakmile se dveře za mnou zavřely a tramvaj odjela, opřela jsem se o sloup na zastávce a prostě se rozbrečela. Všechno se to ve mně sešlo najednou. Vztek na ni, na doktory, na svoje tělo, které to „nezvládlo“, i bezmoc z toho, že jsem tam v tramvaji nebyla schopná se bránit nebo jí říct pravdu. Když jsem to večer vyprávěla partnerovi, znovu jsem cítila ty cizí ruce na svém břiše a slyšela její „rady“. Bylo mi z toho znovu špatně. Od té doby jsem v MHD vždycky v pozoru, když vidím, že se na mě někdo moc dívá. A až díky téhle zkušenosti mi došlo, jak málo někteří lidé vnímají, že i na břicho těhotné ženy by se nemělo sahat bez jejího souhlasu. A že se v životě té ženy může dít něco, o čem vůbec nic netuší.
